Před několika dny mě zaujal v deníku Sport rozhovor s kolegou Jardou Hřebíkem. Je dobře, že občas dostane prostor v médiích alespoň on, protože jsem přesvědčen, že jeho názory jsou správné, progresívní. Navíc je dokáže přesně formulovat a to náš fotbal (kromě mnoha jiných věcí) velmi potřebuje. Rozhovor mě zaujal, protože se zmíněným trenérem již léta v mnohém souhlasím, a proto jsem svůj příspěvek též nazval „pod všechno se podepíšu“.
I já jsem ve své trenérské kariéře „bojoval“ s přezíravostí funkcionářů, některých hráčů a také kolegů trenérů. Zejména při prosazování nových (a pro některé tedy zbytečných) metod a postupů v trenérské práci. I já jsem často slýchával větu: „nedělejte z fotbalu vědu“. Ano, není třeba z něj dělat vědu, ale zároveň není možné ignorovat jeho vývoj a s tím související změny. Protože my, kdo respektujeme vývoj tohoto sportu, jsme byli občas i zesměšňováni. Naopak čerství trenéři z řad nedávných oblíbených hráčů, kteří o problematice moc nevěděli, měli zelenou. Já jim říkám „trenéři s myšlením hráče“. Často se snaží pracovat podle metod trenérů, kteří je kdysi trénovali, a tím potírají a negují změny, které roky prosazuje třeba právě kolega Hřebík.
Když v roce 2001 pan Hřebík (tehdy trenér Jablonce) přijal nabídku ze Sparty, nebyla náhoda, že Jablonec angažoval mě (tenkrát trenéra Ratíškovic – pro mnohé jakési vesnice na jihu Moravy, která postoupila čerstvě do II. ligy). Začal jsem si tam ověřovat v praxi poznatky, které jsem nabyl jako asistent trenéra Bokši v Olomouci. Byl jsem totiž pověřen sledováním našeho soupeře – Olympique de Marseille – v Poháru UEFA (dnes Evropská liga). Bylo to v roce 1998 a viděl jsem tam mnoho nového. Sehnal jsem si odborné zahraniční materiály, nechal je přeložit do češtiny a dal jsem je k dispozici i trenérům mládeže v Sigmě Olomouc. Krátce nato byl trenér Bokša (a s ním i já) odvolán, přestože jsme byli na 4. místě v lize. Šlo o iniciativu několika starších hráčů, z nichž jsou dnes mimochodem trenéři. Odešel jsem do Ratíškovic a zkoušel tam tyto nové věci sám. Mám na mysli zónový způsob bránění, zvýraznění rychlosti ve všech modifikacích (myšlení, rozhodování, provedení, práce s míčem a přechodových fází), snahu o zmenšení herního prostoru, vytváření tlaku na hráče s míčem atd. K tomu všemu se mi podařilo vytvořit skvělou týmovou atmosféru, bez níž se nedá uspět. Proto jsme 2x skončili na 3. místě (do 1. ligy postupovali první dva týmy) a hráli finále Poháru ČMFS na Strahově.
Od té doby tedy už uplynulo přes 10 let a musím říci, že moje zkušenosti s přesvědčováním některých hráčů a také lidí z vedení klubů jsou smutné. Smutné v tom, že na tyto moderní věci zpravidla nereagovali (spíše naopak). I od jiných trenérů slýchám, že jejich pozice v klubu neodpovídá zodpovědnosti, kterou mají. Trenérské povolání tak nemá potřebný respekt a autoritu. Často jsem uštěpačné poznámky na téma zavádění nových metod slyšel také od některých trenérů. Někteří z nich byli později dosazeni i na ty nejvyšší posty. Jména snad nemusím uvádět, každý si jistě vzpomene na trenéry reprezentace za posledních 10 let. Byli to sice vynikající fotbalisté, ale tato „kvalifikace“ pro takový post absolutně nestačí. Při nominaci reprezentačního trenéra byla potlačena odbornost a to je špatně. Jsem velmi rád, že těmto trenérským „osobnostem“ ukázal cestu jeden „neznámý“ trenér z Olomouce – pan Brückner. Poznal jsem jej jako hráč, asistent trenéra i funkcionář. Potvrdil, že být fotbalovým reprezentantem automaticky nezaručuje úspěch a kvalitu na pozici trenéra reprezentace. Rozhodující je odbornost a tím i respekt a autorita. Nikdy jsem se jej nesnažil kopírovat, ale on (a zejména jeho metody v taktické přípravě) pro mě byl impulsem k tomu, že trenéřinu zkusím také.
Dnes už mám toho za sebou hodně a už dávno jsem pochopil, že pracovat s hráči zdaleka neznamená jen samotný trénink. K trenéřině je třeba mít spoustu předpokladů (psychologie, pedagogika, schopnost vhodně komunikovat s hráči, realizačním týmem, vedením, médii, sponzory, fanoušky) a k tomu všemu i fotbalová odbornost. Navíc se neustále vzdělávat a nežít jen z úspěšné kariéry hráče. Jako všude i tady hrají velkou roli ty správné kontakty. Na úrovni reprezentace by však měla být hlavním kritériem především odbornost, jak prokázal trenér Brückner.
Poněkud jsem odbočil od rozhovoru s trenérem Hřebíkem, nad nímž bychom se měli my všichni (trenéři od těch nejmenších až po reprezentaci) zamyslet. Je dobře, že úsek mládeže ČMFS v čele s technickým ředitelem Dušanem Fitzelem připravují změny ve struktuře soutěží v rámci SpSM a SCM (v systému dotací apod.). Současný systém totiž (bohužel) nutí trenéry hrát na výsledky za každou cenu, a proto naši fotbalisté ve svých individuálních schopnostech a dovednostech nesplňují mezinárodní parametry. To vede ve svém důsledku nejen k horším výsledkům, ale do českého fotbalu tím přichází i méně financí (přestupy jen do průměrných klubů, neúspěchy na vrcholných fotbalových akcích), které tolik potřebujeme.