Při hodnocení podzimního vystoupení naší reprezentace v kvalifikaci o účast na EURO 2012 v Polsku a na Ukrajině jsem si vzpomněl na svou představu o bodovém zisku po oznámení rozlosování. Určitě jsem nebyl sám, kdo při zjištění, že budeme hrát doma s Litvou a Skotskem a venku v Lichtenštejnsku, byl přesvědčen o zisku devíti bodů.
Nakonec, byla to i představa trenéra Bílka. Souhlasím s ním, že 6 bodů je málo a je to zklamání. Chtěl bych se ovšem ve svém hodnocení zaměřit nejen na body, ale i na předváděné výkony a herní styl a také na postupný vývoj základní sestavy. Všechna tři utkání jsem viděl, to první s Litvou dokonce „naživo“ na Andrově stadionu v Olomouci. Nebudu se jim věnovat jednotlivě, ale pojmu naše vystoupení jako celek.
Z toho, co jsem viděl, jsem měl pocit, že trenér Bílek stále hledá to nejvhodnější složení i rozestavení. Zdálo se mi těch změn hodně, což samozřejmě ovlivní sehranost mužstva, nacvičené automatizmy a vzájemnou znalost hráčů mezi sebou. S Litvou jsme hráli v rozestavení 4 2 2 2, což je dobrá varianta, jenže hráči nedokázali v utkání uplatnit podstatu tohoto rozestavení. Tím je aktivita krajních obránců v křídelních prostorech, rychlý přechod do útoku po zisku míče. Chybou bylo postavit útočného levého krajního obránce Kadlece na post stopera. Tím byla totiž oslabena schopnost dravého přečíslení s centrem na levé straně. Mužstvo se snažilo útočit středem hřiště a pomocí mnoha krátkých přihrávek do nohy hrotovým útočníkům nebo středových hráčů mezi sebou. Měl jsem z toho dojem (i z reakcí kapitána Rosického), že se snaží kopírovat herní styl Arsenalu Londýn, kde Rosický hraje. Jenže tam má jiné spoluhráče (individuálně vyspělejší), kteří si i ve zhuštěném prostoru s míčem poradí (včetně konstruktivních obránců). Tento dojem mě neopustil ani v dalších utkáních, i když ta byla jiná. Litva totiž velmi hrozila v protiútocích, kterých bylo při našich mnohých ztrátách míčů velmi mnoho. Z jednoho jsme také inkasovali rozhodující branku. Skotové a Lichtenštejnci se zaměřili především na defenzívu. Zejména Skotové bránili v hlubokém bloku, což je běžné u mnoha mužstev. Jenže oni naprosto rezignovali na protiútoky v okamžiku, kdy získali míč. Proto měli naši obránci i středová řada méně práce v defenzívě, než jsou zvyklí. Navíc měli také klid na rozehrávku, protože soupeř je nenapadal a ztrát tedy nebylo tolik. Po nevydařeném utkání v Olomouci došlo ke změnám v útoku. Místo Baroše (zranění) a Fenina nastoupili Necid a překvapivě Magera. Další důkaz hledání nejoptimálnějšího složení. Obránce Kadlec se vrátil na svůj post levého obránce. Je třeba ocenit maximální bojovnost a odhodlání hráčů, které přineslo těsné a zasloužené vítězství, jež mužstvo povzbudilo před „povinným“ vítězstvím ve Vaduzu. V útoku tam dostal šanci další útočník mladý Kadlec a s Necidem vstřelili každý branku. Průběh byl podobný jako se Skotskem. Snad jen domácí byli po zisku míče odvážnější, což nám nahrávalo k rychlému přechodu do nezformované obrany.
Musím se zastavit ještě u posledního utkání v Dánsku, ačkoliv bylo „jen“ přípravné. Nikoliv „přátelské“, jak se často píše; přátelská utkání už totiž dávno neexistují. Každé utkání je přípravou na ta soutěžní. Viděl jsem tam totiž opět tendenci, o níž jsem se zmínil na začátku a která je podle mého názoru pro naši reprezentaci špatnou cestou. Jedná se o snahu kopírovat v herním stylu Arsenal. V pozápasovém hodnocení se totiž Tomáš Rosický vyjádřil otráveně (připadal mi tak i na hřišti), že se tentokrát s Plašilem nedostal do hry, jak je zvyklý, a že obránci přihrávali často brankáři Čechovi nebo dlouhé míče dopředu. Je to jednoduché. Dánové totiž hráli více nahoře, napadali naši rozehrávku z obrany více jako např. Skotové a naši obránci nejsou tak technicky na výši, aby dokázali kombinovat se středovými hráči přes střední pásmo. Proto volili jistější cestu. V Arsenalu to obránci zvládnou podle Tomášových představ. Jenže ve fotbalu platí obecně, že musím hrát takovým herním stylem, který odpovídá složení týmu a úrovni jednotlivých hráčů (typologicky a kvalitativně). Proto podle mého názoru se silnými soupeři hrát jako Arsenal nemůžeme. To je cesta do pekel. Pozitivním faktem byl výkon hráčů z domácí ligy, především Rezka a Hubníka. Možná to bylo více evidentní, protože ostatní zkušenější hráči nehráli nadoraz jako tihle dva. V každém případě ukázali, že nám v reprezentaci tyto typy hráčů chybí. Mám na mysli tahové, agresívní a hladové fotbalisty, kteří hodně běhají, napadají soupeře v každé situaci. V naší reprezentaci jsou více hráči, kteří chtějí míče do nohy, nakrátko, a proto jim chybí rychlý přechod do útoku s delšími sprintovými náběhy (jako v lize Plzeň a Olomouc). To totiž nedokáží Polák, Hübschman, Plašil ani Rosický. Mají jiné přednosti, ale nikdo z nich nemá to, co Rezek a Hubník. Těm dvěma chybí jen zkušenosti, ale typologicky do mužstva patří.
Je jasné, že v příštím utkání, které naši reprezentaci v kvalifikaci čeká, budeme hrát jinak, protože nás čeká mistr Evropy a světa Španělsko. Že i oni jsou porazitelní se ukázalo při posledním jejich utkání s Portugalskem, které prohráli 4:0. Přeji trenérovi Bílkovi, aby vybral na zbývající utkání ty správné hráče a nejvhodnější taktiku.