Dopoledne jsme strávili procházkou opravdu malebného centra Bernu. Na první pohled by neinformovaný člověk poznal, která dvě mužstva budou dnes večer na zdejším stadionu Stade de Suisse, který je domovem místního klubu Young Boys Bern, stát proti sobě. Byli tu totiž příznivci v oranžových dresech Nizozemska a modrých Itálie. A nejen v dresech, ale zejména Nizozemci, měli na sobě v národních barvách doslova všechno, čepice, šály, sukně, různé ozdoby a dokonce městem projíždělo několik mikrobusů a z jejich amplionů vyhrávala pravděpodobně holandská hudba, která měla vyburcovat příznivce k povzbuzování. I teď, kdy píšu tyhle řádky, slyším přes okna hotelového pokoje oslavné chorály z obou táborů. Je zkrátka cítit, že dnes večer se hraje utkání velmi atraktivní, prestižní a velmi očekávané.
Procházku jsme si načasovali tak, abychom přesně v poledne mohli sledovat místní vyhlášený orloj, ale musím konstatovat, že našim dvěma v Praze a Olomouci se nevyrovná. Naopak krásný byl pohled z několika mostů na členitou krajinu města s mnoha krásnými domy a romantickou, klikatící se řeku Aare. Mnoho uliček s typickými podloubími jsou okouzlující a dokládají bohatou historii města.
Na stadion jsme se vydali s velkým předstihem a udělali jsme dobře. Ulice byly plné rozdováděných i klidných příznivců v oranžových dresech, kteří se hrnuli opačným směrem, tzn. od stadionu do centra Bernu. Navíc už nejezdily tramvaje, protože by se přes ně neměly šanci protlačit. Pěší chůze nám trvala asi 45 minut. V 16:00 hod. bylo tiskové centrum plné.
Krásný zážitek:
Právě v této chvíli skončilo dlouho očekávané utkání mezi Nizozemskem a Itálií a musím konstatovat, že takový skvělý zážitek z fotbalového utkání jsem už dlouho nezažil. Nizozemci svého soupeře po dlouhých 30 letech nejen porazili, ale oni navíc předvedli parádní fotbal a Italům nedali šanci. Diváci (odhadem 2/3 „oranžoví“ a jen 1/3 „modří“) vytvořili tomuto utkání nádhernou kulisu, stávalo se, že nebylo slyšet vlastního slova. Po shlédnutí včerejších tréninků jsem napsal, že Nizozemci vypadali lépe, natěšení na trénink, pohyblivější, zkrátka hladoví po úspěchu. Italové se tvářili skoro unuděně, říká se tomu profesorský přístup. Dle mého názoru přesně tak se prezentovali oba soupeři v samotném utkání.
Viděli jsme také jednu kuriózní situaci při prvním gólu, kdy rozhodčí uznal na pokyn pomezního branku proto, že za posledního hráče bránící strany byl považován Panucci, i když ten v té chvíli ležel za brankovou čárou mimo prostor branky. Jinak by to byl jasný ofsajd. Přiznávám, že za celou svoji kariéru jsem se s tím ještě nesetkal. Dle odborníků na výklad pravidel rozhodlo, že Panucciho „poslal“ za brankovou čáru vlastní brankář Buffon.
Už jsem psal o množství fanoušků Nizozemska v centru Bernu, po utkání to bylo podobné. Navíc utkání sledovalo kromě příznivců na stadionu také 17 tisíc „Oranjes“ ve městě na velkoplošné obrazovce.