I poslední podzimní kolo naší nejvyšší fotbalové soutěže nepostrádalo na zajímavosti. Asi největší událostí byl fakt, že pražská Slávia, která dosud nenašla v soutěži přemožitele ho tentokrát v „hodině dvanácté“ „našla“. Stal se ním tým Teplic na domácím stadionu, což by asi málo kdo čekal, i když trenér Frťala u týmu odvádí skvělou práci a výhra 1:0 s prozatím největším favoritem na mistrovský titul je spravedlivou odměnou při nástupu do zimního přechodného fotbalového období, což bude pro všechny v Teplicích, mám na mysli vedení klubu, hráče, trenéry a příznivce, velmi příjemný dárek do období Vánoc a pro hráče další motivací před druhou polovinou soutěže.
Kromě skvěle zvolené taktiky trenérem a týmem důsledně plněné byla příčinou, jak jsem si všiml i v posledních utkáních Slávie v evropském poháru, určitá jasná únava fyzická, ale podle mého názoru i mentální a možná i proto mohla způsobit u hráčů podcenění utkání s Teplicemi, i když podobný průběh mělo několik posledních utkání Slávie. Jednoznačně trenér Frťala si vzal mustr od posledního soupeře v „Evropě“ Anderlechtu Brusel, který hrál proti Slávii úspěšně z obranného bloku a na rychlé protiútoky po zisku míče a tímto způsobem hrál i tým Teplic. Podle volby základní sestavy trenérem Trpišovským sehrála zřejmě roli i určitá únava některých hráčů, jinak si nedovedu vysvětlit absenci hráčů Chorého, Provoda a Zafeirise v základní sestavě.
Sparta se velmi nadřela na výhru 2:1 s dobře hrajícím Jabloncem, který hrál podobným způsobem, jako Teplice. Dokonce se ujal vedení, ale Sparta dokázala nejen otočit výsledek, ale po poměrně dlouhé herní a výsledkové krizi vyhrála potřetí v řadě. Podobně jako trenér Jablonce, tak i já nepochopím, proč hlavní rozhodčí nepotrestal velmi nebezpečný faul hráče Sparty Solbakkena na jabloneckého Hurtada. Jsem přesvědčen, že následovat měla červená karta, rozhodčí neudělil ani žlutou, dokonce situaci neposoudil jako faul. Trenér Jablonce dokonce tvrdil, že utkání musela Sparta vyhrát a proto „tlačila“ na rozhodčího…
V kontextu se zmíněnou krizí Sparty se hodně spekuluje o pevnosti pozice trenéra Friise a já tuto situaci využiju k opětovnému vysvětlení rozdílu v tom, jak kluby volily trenéra v minulosti a jak to je dnes. Kdysi, a já to zažil, volily kluby trenéry podle jejich jména, což jsem já několikrát kritizoval a tvrdil, že trenérova filozofie musí vnímat a zapadat do způsobu hry, který určuje sportovní vedení klubu podle typologie hráčů a sportovní strategie. Nemůže to být opačně, že známý trenér bude určovat personální a sportovní strategii klubu. A nyní tady máme konkrétní případ, kdy sportovní ředitel Sparty Tomáš Rosický angažoval trenéra Friise, protože byl přesvědčen, že jeho práce a zvolený způsob hry bude přesně ten, který klub Sparty požaduje a tak se Sparta jako klub prostřednictvím sportovního ředitele Tomáše Rosického chová. Pro srovnání a pochopení uvedu opačný případ Baníku Ostrava. Před několika lety angažoval trenéra Vrbu, který měl naprosto jiné představy o způsobu hry a zapojování mladých talentů odchovanců do prvoligového týmu, což nemohlo a ani nefungovalo…
Navážu aktuální situací Baníku Ostrava v současné tabulce nejvyšší soutěže na 4. místě, jen jeden bod za pražskou Spartou, svoji pozici uhájil i v tomto kole výhrou se Slováckem 3:1.
Podobná revoluce v tvorbě a omlazení hráčského kádru proběhla před několika lety ve Viktorii Plzeň díky novým rakouským a švýcarským majitelům a trenéru Koubkovi. Pozitivní změna ve sportovních výsledcích a tím i ekonomické situaci klubu nastala okamžitě a trvá dodnes. V tomto kole sice vyhrála Viktoria Plzeň 7:2 s Českými Budějovicemi, což je výsledek v nejvyšší fotbalové soutěži nevídaný, ale v kontextu s kvalitou soupeře ho není třeba přeceňovat. Už v několika komentářích jsem psal, že postavení Jihočechů v Chance Lize není výsledkem a zodpovědností trenéra Straky, ale díky (ne)fungování celého klubu.
Velmi dramatické utkání se hrálo na Bohemians, kam přijela mnou vychvalovaná Karviná, která i v tomto utkání potvrdila, že jde tzv. správnou cestou, konkrétně věří a sází na práci trenéra Hyského. Na Bohemians sice obdržel tým Karviné první branku, ale do konce prvního poločasu dokázal vstřelit tři branky. Ovšem v závěru utkání i díky vyloučení obránce Krčíka v 50. minutě obdržel dvě branky v 86. a 91. minutě a po výsledku 3:3 si z Prahy odvezl jen jeden bod. Ještě jedna událost mě zaujala a tím byla polemika o nepřítomnosti fotbalové legendy Bohemians Josefa Jindříška v základní sestavě týmu v posledním období. Tuto polemiku utnul trenér Veselý, který prohlásil, že tento hráč je přínosem pro tým díky svému týmovému nastavení a charakteru a pokorně tuto roli přijímá. K tomu já jen dodám, že takový Pepa Jindříšek je, byl mým svěřencem v Jablonci a já na něj nedám dopustit, byl to skvělý kluk se správnou mentalitou a charakterem a ten potvrzuje i v Bohemians, i když je už ve věku cca 42 let. Jsem moc rád, že za mě debutoval v nejvyšší soutěži, pokud si dobře vzpomínám tak zrovna v utkání na Slávii, tenkrát hrála Slávia domácí mistrovská utkání na Strahově v Edenu se rekonstruoval stadion.
V posledních kolech i utkáních evropského klubového Konferenčního poháru úspěšný tým Mladé Boleslavi prohrál na vlastním stadionu se Sigmou Olomouc 1:3. Utkání se vůbec nevydařilo brankáři domácího týmu Trmalovi, který se nepřesnými zákroky podílel na všech třech brankách, jedna padla z kopačky hostujícího hráče Zorvana dokonce přímo z rohového kopu, i když byl brankář Trmal při tom těsně atakován. V dresu Mladé Boleslavi nastoupil na druhý poločas další hráč, kterého jsem trénoval v Jablonci. Dnes je to už také veterán, ale tenkrát, v roce 2001 měl 20 let a mentalitou a charakterem zcela jiný, dá se říci, že zcela opačný, než Josef Jindříšek, Marek Matějovský. Je obdivuhodné, že oba dva ještě dnes hrají nejvyšší soutěž, větší předpoklady k tomu měl díky talentu jednoznačně Marek Matějovský, ale díky rozdílným lidským vlastnostem, mám na mysli zejména tradičně mnou zmiňovanou mentalitu a charakter, se mu Josef Jindříšek vyrovnal. Pokud někdo bude tvrdit, že Matějovský je lepší fotbalista a bude to vnímat jako lepší s míčem, tak má pravdu, ale při komplexním hodnocení nejen sportovce, ale i každého člověka je třeba vnímat i jeho mentální stránku a ta má daleko větší vliv právě i na stránku odbornou, v tomto případě ryze fotbalovou a proto i celkové hodnocení je pro mě u obou srovnatelné.
Pardubice pod novým trenérem Střihavkou, mimochodem dalším mým někdejším svěřencem v Jablonci, jsou králem remíz. V posledních čtyřech utkáních je nikdo neporazil, ale ani oni nikoho neporazili. V tomto kole hráli 1:1 s ambiciózním Libercem. Oba soupeři určitě potřebovali získat tři body, obě branky padly v poslední desetiminutovce, nejdříve liberecký obránce Mikola trefil v 80. minutě vlastní branku, ale za 2 minuty vyrovnal nejzkušenější hráč Liberce Rabušic.
Nováček pražská Dukla opět prohrála, tentokrát s Hradcem Králové na vlastním stadionu na Julisce 1:2. Všechny tři branky byly opravdu moc pěkné, ale radost z výsledku měli určitě jen hostující hráči. V poli byla hra vyrovnaná, ale klíčové okamžiky lépe vyřešili hráči Hradce Králové.
Statistika tohoto kola: poměr utkání výhra domácí, remíza, výhra hosté 4 2 2, poměr bodů domácí v. hosté 14 : 8, poměr branek domácí v. hosté 19 : 13, průměrná návštěva na utkání: 5747 diváků, poměr výhra domácí, remíza, výhra hosté v 19-ti kolech 69-35-48.
Na závěr bohužel jednu pro mě smutnou zprávu. V médiích jsem se dočetl, že v tomto týdnu zemřel někdejší obránce Dukly Praha Ivo Novák. Já jsem ho poznal v roce 1976. Byl jsem druhý rok vojny v klubu VTJ (Vojenská tělovýchovná jednotka) Hradec Králové (krajský přebor) se sídlem na vojenském letišti v Hradci Králové. V této době do Hradce Králové přeložili „B“ mužstvo Dukly Praha, které trénoval pan Ivo Novák. Měl tedy dobrý přehled i o našem týmu a tedy i o mně, byly jsme tam vedle sebe dva vojenské fotbalové týmy. Na konci září 1976 jsem odcházel do civilu a on mě doporučil do prvoligového týmu Dukly Praha. Byl jsem tam asi 10 dnů, z toho 5 se léčil, protože den před nástupem na testy jsem se zranil v přípravném utkání VTJ HK a nemohl trénovat naplno. Proto jsem po skončení vojny nakonec akceptoval nabídku Sigmy Olomouc (jsem odchovancem nedaleké Sigmy Lutín), která tenkrát hrála II. Národní ligu, tedy 3. nejvyšší soutěž. Na Dukle na testech jsem také tenkrát poznal v té době ještě neznámého fotbalistu pana Vízka, kterého si pamatuji jako největšího lenocha ze všech, kteří trénink absolvovali, protože ke všemu měl kritické připomínky, proto jsem si říkal, proč ten člověk tam vlastně je… Při rozloučení s šéfem Dukly a tenkrát i celého českého fotbalu Rudolfem Kockem padla věta, že se snad ještě někdy uvidíme. A přesně za rok, k přestupnímu termínu 1. října 1977 jsem přestoupil do prvoligové Škody Plzeň a k prvnímu ligovému utkání jsem nastoupil hádejte kde? Samozřejmě na stadionu na Julisce proti Dukle Praha. Když jsem v „dresu“ Škody Plzeň přijel ke svému prvnímu prvoligovému utkání na Duklu, tak jsme se tomu s panem Kockem zasmáli, ovšem já jen před zápasem, protože jsme prohráli 4:1. Pana Ivo Nováka jsem poznal jako velmi seriózního slušného člověka (což v té době nešlo říci o každém trenérovi), tedy stejně jako ve svém oznámení na svých webových stránkách a na internetu sdělil klub Dukly Praha.
Na úplný závěr tohoto komentáře chci popřát všem fotbalistům, trenérům a fanouškům fotbalu hodně příjemných zážitků v roce 2025, všem mým čtenářům a kolegům pracujícím v médiích hodně štěstí a zdraví a také hodně příjemných zážitků a výsledků českého fotbalu.