K dalšímu zamyšlení nad průběhem MS 2010 v Jihoafrické republice mě přiměli naši nejbližší sousedé – Slováci. Konkrétně jejich překvapivý (ale nakonec zasloužený postup) do osmifinále po vítězství 3:2 s posledními mistry světa Italy. Chtěl bych se zamyslet nad tím, jak je možné, že stejné mužstvo předvede tak slabý výkon v utkání s Paraquayí a za čtyři dny naprosto skvělý výkon proti Itálii. Pro běžného příznivce je to zcela nepochopitelné. Určitě jej napadne, že přece hrálo totéž mužstvo, že mělo stále stejného trenéra, že šli do obou utkání s cílem vyhrát apod. Zvrat k němuž došlo, ovšem možný je a nestalo se to poprvé v historii fotbalu. Chci se tedy zamyslet nad příčinami této změny, kterých je jako vždy několik. Já jsem vypíchl čtyři největší a podle mě také nejdůležitější.
1. Psychické rozpoložení mužstva
Často my trenéři pro zdůvodnění výkonu mužstva v utkání mluvíme o psychice, což je podle mého názoru ta nejdůležitější složka ve výkonu hráče, a tím i celého mužstva. Tento aspekt výkonu je ovšem velmi podceňován a trenéři jsou podezříváni z vymlouvání se na psychiku. S takovými názory jsem osobně nikdy nesouhlasil, protože o všem ve sportu (a nejen v něm) rozhoduje hlava.
Psychologickou přípravu v práci trenéra považuji za stěžejní. Před utkáním s Itálií si hráči Slovenska uvědomovali, že toto utkání pro ně představuje poslední možnost, jak se v turnaji udržet, a nebyli tedy pod tak velkým tlakem jako Italové. Navíc věděli, že jim ani na Slovensku nikdo příliš nevěří. To byl další moment, jenž jim pomohl k získání větší motivace, která je pro výkon rozhodující (samozřejmě kromě kvality, ale tu „prodáte“ jen v případě, že jste dobře motivováni), a toho využil určitě i trenér.
Samozřejmě nemohu zapomenout na exces trenéra Weisse při tiskové konferenci s převážnou účastí slovenských novinářů. Chápu, že se mu zřejmě dlouhodobě nelíbí komentáře o jeho mužstvu v tisku, znám to také dobře. Ovšem určitě měl zvolit jiný slovník. Jenže o zmíněnou tiskovku teď tak moc nejde, to je jiná věc. Píši o ní proto, že trenér Weiss patrně záměrně vystupuje po „mourinhovsku“ jako ochránce svých hráčů před „zlými novináři“. Tento postoj všude na světě na hlavy hráčů (a tedy na jejich psychiku) funguje jako velká motivace: dokažme těmto „škůdcům“, že jsme lepší, než si oni myslí! Tuhle metodu tedy použil i slovenský trenér, mužstvo se semklo a na odhodlání a týmovém pojetí mužstva to bylo vidět. Žádné sumy peněz v motivaci nefungují tak spolehlivě, jako tohle. Moji teorii hráči potvrdili i tím, že po utkání nekomunikovali se slovenskými novináři, což ovšem nepovažuji za správný krok, protože tím nepoškozují novináře, ale svoje příznivce a sebe. Nikdo se nedozví, jaké byly jejich pocity po takovém skvělém výkonu a výsledku.
2. Změny v sestavě
Trenér Weiss udělal pro toto utkání několik změn v sestavě ve srovnání s utkáním proti Paraquayi. I kdyby utkání nevyhráli (a nebylo k tomu nakonec daleko), tak bych považoval výkon Slováků za výborný. Především proto, že trenér vsadil (zejména v útočné části sestavy v rozestavení 4 2 3 1) na rychlostní a běhavé typy hráčů, jako jsou Štoch, Jendrýšek a v tomto utkání i Hamšík a Vittek. Třeba pohyb posledních dvou jmenovaných byl ve srovnání s předchozím utkáním nesrovnatelný. Určitě se „nerozběhali“ nějakým speciálním tréninkem těsně před utkáním (a jsme zase u té hlavy!).
Tahle čtveřice (samozřejmě podporovaná ostatními hráči) neustále napadala vysoko až na polovině soupeře jejich rozehrávku. Proto se Italové nedostávali do zakončení. Navíc po takové situaci vstřelil Vittek vedoucí branku. Bylo to po perfektním zisku míče Kuckou (o něm bude ještě řeč) v prostoru před pokutovým územím soupeře. Kucka se stal klíčovým hráčem utkání. Společně se Štrbou „čistili“ prostor před stopéry a výborně zajišťovali jmenovanou čtveřici ofenzívních hráčů. Pilířem obrany byl Škrtěl, který navíc zabránil brance soupeře na brankové čáře. Hráč typu Ďurici je předurčen k postu středního obránce (jako v zápase s Itálií) a nikoliv krajního obránce (jako s Paraquayí). Navíc v tom nepovedeném utkání hrál ve středu hřiště tzv. „špílmachr“ zkušený Kozák, což byla velká chyba trenéra. Tohoto hráče znám velmi dobře, proto se nebojím říci, že tak pomalý hráč nemá na mezinárodní fotbal. Je pomalý nejen běžecky, ale i v práci s míčem. S míčem to sice umí, ale jen pokud k tomu má dost času a ten má možná v Corgoň lize, ale ne mistrovství světa. Navíc naplňuje velmi zastaralý názor, že takový „špílmachr“ přece nemusí bránit (což snad platilo před 10 ti a více lety). Jen na doplnění: nejvíce v utkání s Itálií naběhali Hamšík a Kucka (oba přes 11 km).
3. Vývoj utkání
V současném fotbalu má první vstřelený gól velmi významnou roli a to zejména pro tým, který dle předzápasových předpokladů není favoritem. Papírově slabší můžstvo proto zpravidla zvolí určitou taktiku a tou se snaží nejdříve soupeře eliminovat a potom jej překvapit. Když pak obdrží branku, tak se mu skóre utkání těžko daří otočit. Statisticky je dokázáno, že kdo vstřelí první branku, tak ve velkém procentu utkání už neprohraje nebo dokonce vyhraje. Je to dáno především dobrou organizací hry mužstva ve vedení. Proto bylo moc důležité, že Slováci vstřelili první branku a mohli pokračovat ve způsobu hry, který si připravili a naopak soupeř musel hrát aktivněji dopředu. Určitě to také zapůsobilo na psychiku všech. Slováky branka povzbudila, zvedlo se jim sebevědomí, hráli uvolněně. Naopak Italové si určitě uvědomili, že v jejich situaci, kdy pro postup musí vyhrát, to bude ještě těžší. Tento pocit byl zřejmý i při záběrech kamer na střídačku Italů.
Po vstřelení druhé branky se stal opak. Slováci hráli více zezadu ve snaze hlídat vedení, do konce zbývalo asi 15 minut a Italové už s pocitem, že není co ztratit, přidali na síle směrem dopředu a téměř se jim podařilo vyrovnat. Naštěstí předtím zaváhali při banální situaci (autovém vhazování před vlastním pokutovým územím) a Kopúnek pojistil vedení svého mužstva na 3:1. Nakonec z toho bylo drama, protože Italové ještě stačili snížit na 2:3, ale zaslouženému vítězství Slovenska už nezabránili.
4. Kucka
Nakonec jsem si nechal jen jedno jméno. Určitě se nenajde nikdo, kdo by si nevšiml, jak důležitým hráčem byl v tomto utkání současný hráč Sparty Praha Juraj Kucka. Hrál skvěle a nejen proto, že vypracoval tak důležitý první gól pro Vitteka. Kucka totiž odvedl obrovskou práci ve středu hřiště vedle zkušeného Štrby.
Juraj Kucka je prototyp moderního fotbalisty, který je komplexně vybaven. Odvede hodně tzv. černé práce, ale zároveň je fotbalový. Přestože udělá spoustu práce v defenzívě, tak jen neodkopává míče, ale hraje konstruktivně. Je neobyčejně silný v osobních soubojích, odebere soupeři čistě spoustu míčů a o tom mimo jiné je dnešní fotbal. Rozhoduje se sice v pokutových územích před oběma brankami, ale klíčové situace se rodí při ztrátě (nebo naopak zisku) míče ve středu hřiště. A v tom je Kucka velmi dobrý. Navíc má vynikající střelu a snaží se toho využít. Střílí velmi často a přesně. Je to zkrátka všestranný fotbalista dnešní doby a byl také důležitým kamínkem v mozaice, která vedla k vítězství Slováků nad Italy a k postupu ze skupiny do osmifinále proti Nizozemsku.
Tam jim přeji hodně štěstí.