Na téma dnešního komentáře mě přivedla aktuální situace v české fotbalové reprezentaci. Zejména po skvělém výkonu a výhře s Anglií si spousta fanoušků klade otázku, jak je to možné, že se pod trenérem Šilhavým výkony a výsledky tak rapidně změnily k lepšímu. Pokusím se těm, kteří nad touto skutečností přemýšlí na základě svých zkušeností napovědět.
Fotbalu se věnuji asi 57 let, začal jsem v osmi letech. Jako chlapec jsem k němu přistupoval s nadšením, každý trénink byl pro mě radostná událost, o utkání ani nemluvě. Díky tomu jsem se propracoval až do nejvyšší soutěže první ligy, kterou jsem hrál v Plzni a v Olomouci. Ze zdravotních důvodů jsem ji opustil poměrně brzy v 31 letech a řešil, jak to udělat, abych se s fotbalem nemusel rozloučit úplně. Strojařina mě nikdy nebavila, studium na strojnické průmyslovce byl omyl. Přesto jsem odmaturoval solidně. Proto jsem se chtěl zapojit do fotbalu jinak. Jenže jsem si nedovedl představit, že bych se podílel jako funkcionář na některých praktikách, které tenkrát ve fotbalu existovaly, tak jsem se rozhodl pro trenérskou dráhu.
I tady jsem váhal, zda se na tuto pozici hodím, protože tehdejší chování trenérů k hráčům jsem těžko akceptoval a už vůbec jsem si sebe v tomto postavení neuměl představit. Mám na mysli často nechutný způsob komunikace trenérů k hráčům. Zařekl jsem se, že tak se nikdy k hráčům chovat nebudu. Zároveň jsem si uvědomoval, že míra vulgarit z úst trenéra byla v té době v přímé úměře s hodnocením kvality trenéra. Proto jsem si uvědomoval, že tady nemám velké šance se prosadit. Že se mi to nakonec podařilo a stal jsem se postupně prvoligovým trenérem považuji za obrovský úspěch. Proč? Protože jsem byl tenkrát zkrátka jiný, než bylo běžné a to mnohé lidi vedlo k nesprávným závěrům o mojí kompetenci. Jeden bodrý moravský trenér o mně dodnes tvrdí, že jsem hodný trenér. On totiž dodnes nepochopil, že trenér by neměl hráče urážet, ponižovat či zesměšňovat, jak to on dělal běžně.
V této souvislosti a zkušenosti jsem si všiml, že kluby a především trenéři tvoří kádry svých týmů z hráčů, kteří odpovídají přibližně jejich mentalitě a charakteru. A tady je jádro mého zamyšlení, proč se atmosféra, potažmo výkonnost a výsledky české reprezentace pod trenérem Šilhavým tak zlepšily. Trenéra Šilhavého totiž dobře znám ještě z doby svého hráčského působení v Plzni. Jako dorostenci byli Jarda Šilhavý společně s dalším úspěšným trenérem Víťou Lavičkou přeřazeni na zimní přípravu do „A“ mužstva Škody Plzeň, kde jsem od října 1977 až prosince 1979 hrál. A protože znám i předchůdce trenéra reprezentace Šilhavého (jméno snad nemusím uvádět, to si všichni ještě pamatujeme), tak mě pozitivní změna vůbec nepřekvapila.
V podobném kontextu pro další příklad mé teorie se jeví fungování Slávie a Sparty v posledních sezónách. Na jedné straně sportovní ředitel Slávie inženýr ekonomie Jan Nezmar s trenérem Trpišovským, na druhé straně ve Spartě jeden trenér a poté i sportovní ředitel z mojí generace, kterého jsem několikrát viděl a slyšel chovat se jak smyslů zbavený i ke kolegovi trenérovi soupeře. Potom se nelze divit, že ve Spartě působí hráči cizinci neprověření z hlediska lidských vlastností, především charakteru. Potvrdil to i tvrzením po jedné z porážek se Slávií, že Sparta má lepší hráče, než Slávia. On totiž hodnotí fotbalisty jen podle toho, co umí s míčem, ale zapomíná na jejich charakter, protože na těch, kteří mají ten charakter pokřivený měl založenu svoji „úspěšnou“ trenérskou kariéru.
Uvedl jsem jen dva příklady z nejznámějších, ale jsou i další a vidím to i ve svém okolí i během svého skoro desetiletého působení v současném menším olomouckém klubu. Mám ovšem na závěr jednu velmi dobrou zprávu, že jsme v nápravě těchto nedostatků na dobré cestě a to nejviditelnější nám potvrzuje česká reprezentace a pražská Slávia, ale naštěstí nejen oni.