Na úvod tohoto, podle mého názoru velmi zajímavého komentáře musím podotknout, že toto téma mě napadlo při sledování semifinálového utkání MOL Cupu, ve kterém pražská Slávie doslova rozdrtila pražskou Spartu. Dále je třeba přiznat, že se pokusím o srovnání trenéra, kterého znám velmi dobře a trenéra, kterého znám jen z médií. Jenže i taková znalost mi stačí.
Nejdříve tedy trenér Brückner. Přesto, že v dnešní době by s některými svými praktikami ve fotbalovém prostředí (i o nich se zmíním) měl problém, tak ho považuji za nejlepšího trenéra v historii českého fotbalu. Jeho práci totiž sice pozdě, ale přeci všichni v českém fotbalu ocenili až při působení u reprezentace U21 a „A“ mužstvu, ale my v Olomouci jsme to mohli vidět daleko dříve, včetně mě.
S trenérem Brücknerem jsem se poprvé setkal v pozici hráč a trenér v říjnu roku 1976. Vrátil jsem se z vojny jako hráč mého mateřského klubu Sigma Lutín, kde jsem vyrůstal a přestoupil jsem do olomoucké Sigmy. V dalších letech jsem s ním pracoval v Sigmě Olomouc v pozici on trenér a já postupně hráč, trenér mládeže, sekretář klubu, asistent trenéra, vedoucí mužstva. Tedy jsem ho poznal z mnoha pozic. Proto dokážu velmi relevantně vyhodnotit jeho trenérskou genialitu a naopak složitost v komunikaci s okolím.
Trenér Brückner byl svým progresívním vnímáním fotbalu daleko před ostatními v té době protěžovanými trenéry, jak já říkám „z Prahy“. Na dokreslení uvedu, že v den, kdy vedení FAČR (tehdy ČMFS) rozhodlo, že trenérem reprezentace bude on a ne pp. Jarabinský a Petržela, tak jsem obědval se svými v tu dobu jabloneckými svěřenci a vedoucím týmu p.Mayerem (tchánem pana Pelty, který v té době pracoval ve Spartě), který se chytil za hlavu s patřičným negativním komentářem. Na to jsem mu důrazně vysvětlil, že tento trenér (Brückner) dá reprezentaci do pořádku a že jsem měl pravdu už dnes známe…
Trenér Brückner totiž čerpal z tehdy zahraničních materiálů (hlavně z Německa) a některé z nich já mám ještě někde ve svém archívu. Poskytl mi je pán, který už není mezi námi a já jsem s ním pracoval na sekretariátu olomoucké Sigmy. Uměl totiž dokonale německy a tyto materiály trenéru Brücknerovi překládal. Z dnešního pohledu byl ten obsah běžný, tenkrát mimořádně progresívní. Konkrétně bych o tom mohl psát dlouho.
A nyní jsem u jádra tohoto mého komentáře. V té době totiž pokud někdo přišel na fotbal a nevěděl, kdo jsou oba soupeři, tak podle způsobu hry hned poznal, že jeden z těch dvou týmů je Sigma Olomouc pod trenérem Brücknerem. A v tomto parametru je trenér dnešní Slávie Praha Trpišovský na tom úplně stejně. A to bylo naprosto jasně vidět právě i v tom utkání MOL Cupu minulý týden. Trenér Trpišovský, stejně, jako trenér Brückner má vizi, jak chce hrát, s drobnými obměnami od tohoto způsobu neuhne (platí to i v utkáních s Chelsea) a pokud by si hráči v tomto utkání se Spartou vyměnili dresy, tak by každý příchozí na utkání poznal, že v těch „rudých“ dresech hrají hráči Slávie způsobem, který po nich vyžaduje trenér Trpišovský.
Další drobnou shodou obou trenérů je fakt, že oba sice hráli fotbal, ale ani jeden ne na nejvyšší úrovni a svoji skvělou pozici mezi trenéry si museli odpracovat od nižších soutěží. A tady je moment, kdy mnozí v českém fotbalu mají pocit, že výborný trenér musí mít skvělou hráčskou kariéru, ale já tvrdím, že to je často naopak. A tvrdím to přesto, že jsem nejvyšší soutěž hrál za tehdejší Škodu Plzeň a Sigmu Olomouc. Já totiž vím, jaké předpoklady musí mít kvalitní fotbalový trenér, a že zdaleka to není jen hráčská minulost.
A teď k odlišnosti obou trenérů, která tak trochu odpovídá době, ve které oba působili. Já tady teď potvrzuji, že trenér Brückner měl hráče opravdu rozdělené na tzv. „zlaté“ a „prašivé“, jak někdo trefně označil základní sestavu a náhradníky. A tyto dvě skupiny se měnily jen při zranění „zlatého“ hráče. Jako hráči mně to nevadilo, byl jsem totiž mezi „zlatými“. Když jsem svého času trénoval „B“ mužstvo (dnes juniorku), tak jsem přesně věděl, že z lavičky „A“ mužstva v sobotním prvoligovém utkání bude prvním hráčem, který půjde do hry dopředu v hlavě trenéra určený hráč, stejně tak i další pořadí. A pokud se někdo v utkání „áčka“ zranil, tak to pořadí se neměnilo, jen se hráči na posty na hřišti přeskupili tak, aby šel na plac z lavičky předem určený hráč č.1 a hra neutrpěla. A já jsem dopředu věděl, který hráč bude hrát za „béčko“ na druhý den. Podle mého názoru to bohužel věděli i hráči a to vedlo k postupnému uspokojení „zlatých“ a demotivaci „prašivých“.
Chápali jsme to tak, že trenér naučil základní jedenáctku hrát určitým způsobem (že on zavedl v českém fotbalu nejen standardní situace, ale i taktické tréninky možná mnozí neví) a dalším v tom nevěřil nebo nechtěl ztrácet čas je to učit. A v tom je trenér Trpišovský jiný, k tomu přispívá právě i doba, ve které působí. Ve Slávii umí daný způsob hry naprosto všichni, celý kádr a trenér tak může v náročném zápasovém programu točit hráče a nemá obavu, že při výměně několika hráčů nebude vyžadovaný způsob hry na hřišti fungovat. A tuto obavu trenér Brückner zřejmě měl.
Trenér Brücner je známý také tím, že měl rád v mužstvu zkušené hráče a těm mladým moc nevěřil, což by v současné době kluby neviděly rádi. Dnes je fotbalový trend dravých, rychlých, hladových a hlavně ještě ekonomicky zobchodovatelných hráčů jasně daný a to musí každý trenér respektovat. Dnes je totiž klub firma, která má majitele, tenkrát to byl klub, který řídili lidé po práci nebo byli uvolněni patronátní fabrikou a neměli u trenérů, a pro p.Brücknera to platilo dvojnásob, patřičný respekt. Proto třeba trenér Trpišovský už dnes zcela jistě počítá s tím, že v létě přijde o svého klíčového hráče Součka a musí si poradit bez něj. Má výhodu v tom, že má jednak velmi široký kádr kvalitních hráčů (kteří jeho způsob hry všichni umí) a jednak klub, ve kterém pracuje je schopen mu koupit náhradu.
Poslední rozdíl souvisí také s dobou, ale je evidentní. Dnes je hlavní trenér rozhodujícím člověkem v práci s mužstvem, ale má kolem sebe realizační tým, s kterým všechno konzultuje a jak vnímám trenéra Trpišovského hodně respektuje jejich práci a názory. Pan Brückner byl jiný, snažil se mít pod kontrolou všechno sám a sám také o všem rozhodoval. Možná i proto byl tak úspěšný, ale v dnešní době se fotbal ohromně posunul směrem k odbornosti a detailech v mnoha oborech, které ovlivňují formu hráčů, že by to sám hlavní trenér nedokázal zvládat.
Závěrem dodám, že oba trenéři podle mého názoru udávali ve své době progresívní trendy, trenér Brückner byl geniální a trenér Trpišovský je na dobré cestě ho následovat, i když jsou v některých aspektech každý jiný a pracovali ve zcela odlišných obdobích a tím i podmínkách.