Před několika dny jsem byl osloven deníkem Sport vyjádřit se k několika ligovým veteránům. Shodou okolností jsem všechny z nich v jejich věku cca 21 trénoval a mezi nimi nechyběl Pavel Zavadil. Jako každý trenér kariéry svých někdejších zejména úspěšných hráčů sleduji a proto jsem ocenil i kariéru Pavla Zavadila a hodnotil ho velmi pozitivně.
Dnes uplynulo skoro 20 let od naší společné práce v pozici trenér – hráč a já se nestačím divit. Samozřejmě narážím na exces Pavla Zavadila v utkání jeho týmu Opavy se Sigmou Olomouc a jeho chování směrem k trenérovi soupeře. Znal jsem sice Pavla jako emočně vznětlivého člověka, ale vždy v pozitivním smyslu, tedy že nerad prohrával a pro výhru by udělal maximum v utkání i na tréninku. Jenže uběhlo skoro 20 let a Pavla vidím jako typického představitele fotbalisty, který je „nakažen“ hráčskou kabinou českého fotbalového prostředí z minulosti.
Věřte, že vím o co jde a pokusím se to vysvětlit, i když jsem o tom už několikrát psal. Navíc je to i moje dlouholetá zkušenost. Kromě toho, že jsem jednoznačně v této kauze na straně trenéra Jílka, protože hráč sebevíce zkušený si nesmí dovolit takto chovat v komunikaci s trenérem soupeře. A jsem v tomto momentě přísnější, než trenér Jílek, který se vyjádřil, že emoce mají zůstat na hřišti, tedy že svým způsobem chápe tlak na hráče během utkání. Já jsem přesvědčen, že to, co si dovolil Pavel Zavadil směrem k trenérovi ani k jinému členovi realizačního týmu soupeře nesmí proběhnout ani na hřišti.
Jenže to není bohužel všechno, co mě doslova „nadzvedlo“. On pokračoval v nechutných osobních invektivách proti trenéru Jílkovi i po utkání do diktafonu natěšených novinářů. A teď teprve se dostávám k tomu, v čem se Pavel Zavadil šíleně plete.
On do těch diktafonů tvrdil, že cituji: „Jeho (trenéra Jílka) problémem je, že nikdy nehrál fotbal, chybí mu emoce…“. A já si dovolím Pavlu Zavadilovi odpovědět:
Vážený Pavle,
ve fotbalu pracuji celý život, přesně od svých 8 let, tedy 57 roků. A proto dokážu posuzovat, jak se za ta léta fotbal mění, jako všechno v životě. I proto oceňuji Tvoji vytrvalost, a že tomu fofru pořád stačíš. Jenže trenérem jsi nikdy nebyl, i když si možná myslíš, že by si to zvládl. Možná ano, ale musel by si na sobě hodně pracovat. Musel by si se hodně vzdělávat, ovládat psychologii, mít pedagogické předpoklady a odborné fotbalové znalosti a mnoho zkušeností z trenérské lavičky. Samotná, i když skvělá hráčská kariéra zdaleka nestačí. Je mnoho skvělých fotbalistů, kteří na pozici trenéra nemají a zatím to neví. O čem to je zjistí, až narazí. Současní fotbalisté, kteří pokukují po pozici trenéra na nejvyšší úrovni to mají velmi složité i proto, že fotbalový trenér musí být schopný komunikovat nejen s hráči, ale i vedením klubu, médii, realizačním týmem i fanoušky a hlavně fotbal se změnil. Já jsem hrál nejvyšší soutěž a trenérem mohl být tenkrát téměř kdokoliv. Tam nemusela být žádná odbornost, jen hodně křičet a motivovat tak hráče. Dnes je to daleko složitější, rozhodují detaily a ty musí trenér objevit i u soupeře. Dnes zkrátka musí být trenérem člověk velice inteligentní a odborně a komunikačně neuvěřitelně vzdělaný. Musí umět mluvit a zaujmout. A takový je trenér Václav Jílek. A vůbec nevadí, že neprošel kabinou prvoligového týmu, podobně, jako trenér Slávie Trpišovský, podle mého názoru dnes nejlepší trenér v Česku. A nelekni se, hned za něj já řadím trenéra Václava Jílka. A víš, co je jejich výhodou?
Že neprošli marasmem české vrcholové hráčské kabiny v mladším věku. Tam by se totiž naučili hulváctví, lenosti, alibismu a nikdy by nebyli tak kvalitními, pracovitými lidmi, tedy v tomto případě trenéry. A věř, že vím, o čem mluvím, poznal jsem hráčskou kabinu v českém fotbalovém prostředí od roku cca 1976 jako hráč a potom jako trenér. Mohl bych o tom napsat knihu a vyjmenovat spoustu hráčů, kteří jsou přesvědčeni o tom, že by mohli být výbornými trenéry, ale vůbec neví, o čem ta práce je, že to není jen o tom, si sednout na střídačku a mluvit do diktafonů či televizních kamer. A bohužel mám pocit, že Tě budu muset obrazně řečeno vyndat ze „šuplíku“ pokorných, vnímavých a pracovitých hráčů do toho jiného, méně populárního. Naštěstí ten první šuplík, kam patří hráči typu Pavel Nedvěd a další, je stále plnější, ale ty tam zřejmě, k mému překvapení, nepatříš.