Asi nikoho nepřekvapilo rozhodnutí majitele a vedení pražské Sparty, že se rozhodlo odvolat italského trenéra Stramaccioniho a jeho realizační tým. Samozřejmě, že při hledání jeho nástupce se objevovalo několik jmen a z nich se stali nejvážnější kandidáti, alespoň podle médií tři jména: Pavel Hapal, Roman Pivarník a Václav Jílek. Pro mě, trenéra z líhně olomouckých trenérů to byla potěšující informace, protože všichni tři tito trenéři pocházejí ze stejné, tedy moravské, konkrétně hanácké oblasti. Sparta se nakonec rozhodla pro trenéra Hapala a já jsem přesvědčen, že udělala dobře, jak jsem již zdůvodnil v rozhovoru pro deník Sport.
To ovšem neznamená, že by trenéra Hapala čekala jednoduchá práce. To ani náhodou. Trenérská práce je totiž, jak jsem poznal ve své trenérské kariéře, velmi náročné zaměstnání nejen po odborné stránce, ale především po psychické. Trenér v jakémkoliv sportu musí být nejen odborníkem, ale musí umět vhodným způsobem komunikovat především se svými svěřenci, ale také se svými nadřízenými, realizačním týmem, fanoušky a médii. K tomu musí být dostatečně inteligentní a zdatný v psychologii a pedagogice. Poslední dvě odbornosti nemusí ovládat formou státní zkoušky na pedagogické fakultě, ale musí mít přirozený cit řešit pozitivní, ale především negativní situace, kterých tato práce nabízí denně nespočet. Je to přeci práce s lidmi a ta je nejsložitější.
I proto zdaleka ne každý špičkový fotbalista má předpoklady k této práci. Jenže zejména v minulosti v českém fotbalu zřejmě existoval názor, že k práci trenéra u české reprezentace stačí bohatá hráčská kariéra, což byl fatální omyl a tzv. trenérské „rychlokvašky“ to také potvrdily. Stačí vzpomenout jména Ivan Hašek, Chovanec, Bílek, Straka. A víte, co je na těchto jménech zajímavé? Všichni čtyři jsou bývalí hráči Sparty, která i díky tomu, že měla pod dohledem všechny důležité komise v ČMFS (Českomoravský fotbalový svaz) získávala jeden titul za druhým.
Až po čase musel všem pochybovačům otevřít oči nějaký trenér Karel Brückner, samozřejmě Hanák, jak poleno, který vedl dlouhé roky úspěšně nejdříve ČR “21“ a následně reprezentaci „A“. Máte pocit, že je náhoda, že dalším úspěšným trenérem, i když konec u reprezentace se mu moc nepovedl, byl Pavel Vrba, Hanák jak poleno?
Máte pocit, že nedokážete uhodnout, jak toto všechno souvisí s jmenováním Pavla Hapala trenérem Sparty Praha? Podle mého názoru, a po dlouholetých zkušenostech z českého fotbalu, je to jen potvrzení toho, že bývalí hráči Sparty z doby, kdy neměli v Česku takovou ekonomickou a tím i sportovní a politickou konkurenci jako dnes, postupně ztrácejí pozice, které jim bývalé vedení českého fotbalu „zdarma“ věnovalo a prosazují se pracovití a odborně progresívní trenéři odjinud, kteří nikdy nic „zdarma“ nedostali a všechno si museli tzv. „odpracovat“. A sem patří nejen vzpomínaní trenéři z Hané, ale i současní trenéři u mládežnických reprezentací jako Suchopárek, Kozel, Černý, Barák, Krejčí, Bejbl a stejně tak i současný trenér „A“ reprezentace Karel Jarolím. Ti všichni ve Spartě nikdy nepracovali. Výjimkou, která tzv. potvrzuje pravidlo, je Víťa Lavička, kterého dobře znám z Plzně, kde jsem hrál a on byl v té době (1977-80) nadějným dorostencem. Za Spartu sice potom hrál, ale do mojí škatulky sparťanských protěžovaných trenérů nepatří.
Kromě bývalých trenérů reprezentace se sparťanskými kořeny existuje i stejná početná skupina bývalých hráčů Sparty s trenérskými ligovými ambicemi (jména si doplňte sami), ale díky nedostatečným předpokladům, jak jsem uvedl v úvodu, o ně postupně přišli a my mimopražští už o nich nic nevíme. Zřejmě trénují někde v Praze a blízkém okolí. I tady pro mě existuje jeden případ, který potvrzuje pravidlo. Je jím současný úspěšný trenér Bohemians Martin Hašek. Hrál za Spartu, ale je to pracovitý profesionál s progresívními metodami a fotbalu oddaný bývalý hráč. A víte, co je na něm zvláštní? Že tehdejší jeho spoluhráči ve Spartě ho neměli rádi. Důvod? Martin Hašek měl výborný přístup k fotbalu na tréninku i mimo trénink. A proto se, na rozdíl od ostatních, prosadil i jako trenér v nejvyšší fotbalové soutěži. Podobným případem byl údajně ve Spartě svého času i Pavel Nedvěd. Kam to díky tomu dotáhl už dnes všichni víme.
A až nyní jsem se prokousal k tomu „ale…“ v nadpisu tohoto mého komentáře. Kromě náročnosti trenérského povolání, a platí to dvojnásob u Sparty Praha, bude muset trenér Pavel Hapal, Hanák jak poleno dávat moc velký pozor na ambiciózní adepty na jeho post ze strany bývalých hráčů Sparty, kteří se zcela jistě pohybují v blízkosti klubu a možná i „A“ mužstva. Je to tak všude a je to i moje zkušenost. Jenže předpokládám, že v klubu, jako je Sparta to platí dvojnásob. I když nejsem Sparťan, tak Pavlu Hapalovi budu držet palce, protože jsem Hanák jak poleno jako on.