V poslední době mě zaujaly některé trenérské výměny, zejména nástupy bývalých vynikajících fotbalistů ke kormidlu týmů ve věhlasných klubech. Konkrétně Zidana v Realu Madrid a Nevilla ve Valencii.
Dalo se předpokládat, že je budou všichni srovnávat s příběhem jiného vynikajícího fotbalisty, dnes úspěšného trenéra Guardioly. Jenže jak už jsem v nadpisu uvedl, povolání fotbalový trenér není vůbec nic jednoduchého a platí to i pro výborné fotbalisty. Přesvědčilo se o tom již mnoho skvělých fotbalistů, např. Maradona, Magath a další. Naopak uspěli např. Ancelotti, Blanc, už zmiňovaný Guardiola, Enrique a další.
Přesto, že jsem byl prvoligovým fotbalistou, tak tvrdím, že skvělá fotbalová kariéra zdaleka nestačí k tomu, být skvělým trenérem a to i jen na prvoligové úrovni. Ano, bývalý vynikající hráč má výhodu v začátku trenérské kariéry, kdy se mu otvírají dveře jaksi automaticky, má respekt klubových šéfů, médií, příznivců a především svých svěřenců. To je např. i případ současného trenéra Realu Madrid Zinedina Zidana. Ten má ještě k postu trenéra další předpoklady, protože začínal jako trenér u juniorky Realu Madrid a prošel si v jednom z největších klubů na světě hodně času a pozic, v kterých získával zkušenosti od několika trenérů „A“ mužstva a v praxi si je mohl ověřovat u svého týmu. Jenže ani to nemusí stačit. Současný trenér musí zvládnout řídit celý svůj realizační tým, koučovat mužstvo v průběhu utkání a skvěle ho připravit na soupeře takticky. Bez disciplíny jeho svěřenců se to nedá zvládnout a k tomu potřebuje mít znalosti pedagogiky a psychologie a mít cit při řešení mnoha vztahových situací a konfliktů. Zkrátka skvělá kariéra hráče k tomu zdaleka nestačí. Musí umět mluvit, jasně se vyjadřovat tak, aby jeho svěřenci pochopili jeho pokyny, myšlenky a záměry. Musí je o nich přesvědčit a přenést ze svých představ na zelený trávník a to je to nejtěžší a nejdůležitější.
Na to zřejmě doplatí další z bývalých skvělých fotbalistů Neville z Manchesteru United. Ten je sledován ještě s větším zájmem, protože ve funkci hlavního trenéra ještě nikdy nepracoval a post asistenta trenéra anglické reprezentace se s pozicí hlavního trenéra nedá vůbec srovnávat. Gary Neville navíc pracoval jako expert v jedné anglické televizní společnosti a jeho analýzy utkání byly hodnoceny velmi vysoko. Jenže v tom je ten problém. Znát teorii fotbalu a progresívní trendy v něm a umět zanalyzovat právě ukončené utkání ještě neznamená být úspěšným trenérem. A to se Nevillovi zřejmě přihodí. Ve španělské Valencii se mu vůbec nedaří a dá se očekávat, že jeho premiéra na trenérské lavičce skončí předčasně. U něj je na škodu také jazyková bariéra, která brzdí efektivitu v komunikaci s hráči, což je u trenéra zásadní náplní práce.
Ani jednoho ze zmiňovaných trenérů neznám osobně (samozřejmě), ale musím dodat, že do této funkce musíte být pohlcen prakticky 24 hodin denně a to přesto nezaručuje být úspěšným. A to mnozí fotbalisté poznají až ve chvíli, když se stanou trenéři. Hráč to má po všech stránkách jednodušší a časově méně náročné a zbývá mu dost času i na tradiční klábosení se spoluhráči u kávičky a pod.
Dalším velkým omylem trenéra-bývalého výborného fotbalisty je nestudovat a nezachytávat ve své každodenní práci moderní fotbalové trendy a vzpomínat na metody a tréninky svých bývalých trenérů. To je totiž začátek konce trenérské kariéry. Fotbal se totiž vyvíjí stejně, jako jiná odvětví sportu a jiné obory lidské činnosti. Dnes už i v Česku se o ně zajímají i fotbalisté a okamžitě poznají, zda jejich nový trenér je tzv. „v obraze“. Pokud není, tak ztrácí respekt svých svěřenců a to je problém.
Já takovým začínajícím trenérům říkám „trenéři s hráčským myšlením“, což znamená, že v mnoha situacích mají pro hráče škodlivou míru pochopení, protože on, trenér, byl také hráčem a choval se podobně. Tento postoj hráči možná v první fázi ocení, ale dlouhodobě je to cesta do pekel. Viz. rozervané pánské obleky při návratu české fotbalové reprezentace z úspěšné baráže v Černé Hoře před EURO 2012.
Přiznám se, že angažování trenéra Nevilla k týmu Valencie ze španělské nejvyšší soutěže bez jakýchkoliv trenérských zkušeností považuji ne za odvahu, ale za totální úlet, který nemohl dopadnout dobře. Ten krok musel udělat totální fotbalový laik a docela se divím, že na to Gary Neville přistoupil. Zřejmě si nedokázal uvědomit, do čeho jde a měl pocit, že když fotbal hrál na nejvyšší úrovni a dokáže ho výborně analyzovat, tak může být i trenérem. A dnes už ví, o čem to vlastně je. Je to můj pohled, který mám ověřený i na sobě. Také jsem hrál první ligu, komentoval anglickou ligu, EURO 2008 i českou nejvyšší soutěž. Jenže jsem také trenér a moc dobře vím o čem to je. Jsem také expertem deníku Sport, kontaktují mě i jiná média k vyjádření na různá fotbalová témata. Vždy odpovídám nejen z pozice fotbalového experta, ale také trenéra s vědomím, jak těžké je to povolání. Uvědomuji si, že neznám zcela všechna fakta o dané situaci, a že ta zná jen trenér. Zkrátka chovám k tomuto povolání i jeho protagonistům velký respekt, protože mi to často připadá, že trenéři jsou všichni, ale zodpovědnost má právě jen ten jeden. A to já respektuji. Více se „obouvám“ do hráčů, protože ti mají obecně v Česku velké rezervy.