Ve 20. kole Synot ligy se stalo mnoho zajímavého, např. Rekordní počet 9 pokutových kopů, přesto začnu tradičně utkáními vedoucích týmů tabulky Sparty a Plzně.
Nejvíce očekávaným bylo určitě utkání na jablonecké Střelnici a mnozí fanoušci, a jak jsem po utkání vysledoval, i mnozí novináři a experti očekávali, že i průběh utkání bude odpovídat názvu jabloneckého Stadionu. Jenže ve fotbalu už to tak chodí, že když se střetnou dva silné, resp. kvalitou vyrovnané týmy, tak branek se moc neurodí. Proč? Protože mnoho vstřelených branek nesvědčí jen o kvalitních výkonech, ale naopak současně o nekvalitních. Záleží vyloženě na úhlu pohledu a kdo ten úhel pohledu vyhodnocuje. Je logické, že jiný úhel pohledu má divák, jiný novinář a většinou zcela jinak vidí kvalitu takového utkání fotbalový trenér a platí to i o mně. Já si vůbec nemyslím, že utkání Jablonce se Spartou nebylo kvalitní. Naopak jsem tam viděl hodně prvků moderního fotbalu. Pro ty, kteří v této chvíli nad čtením těchto mých řádků nadávají mám jedno srovnání. Dnes jsem v médiích četl názor trenéra české fotbalové reprezentace Pavla Vrby, který chápal postoj diváka, který chce vidět show a spoustu branek, ale on jako trenér v tomto utkání viděl hodně pozitivních, taktických prvků. A pokud někdo zpochybňuje moji odbornost, tak předpokládám, že nezpochybňuje odbornost trenéra Pavla Vrby.
Jabloneckému utkání by slušel jeden samostatný komentář, v tomto k celému 20. kolu SL se zmíním stručně jen o tom, že i když v utkání nepadla žádná branka, tak mělo na naše poměry vysoké tempo hry, viděl jsem tam jasné taktické záměry obou týmů, Jablonec se snažil napadat vysoko rozehrávku Sparty, proto se do hry nedostávali tradiční tvůrci hry Sparty Matějovský a Dočkal. Sparta musela hrát na vlastní polovině jednodušeji, nedostávala se ke své tradiční hře, kdy diktuje tempo, má vysoké procento držení míče a mnoho přihrávek. Dovolím si odhadnout, že to nebylo jen donucením způsobem hry Jablonce, ale i taktickým záměrem i díky okolnosti, kdy týmu chyběli tři stabilní hráči z obrany. To, že jsme v utkání neviděli žádnou branku způsobila i neschopnost proměnit několik nadějných možností na obou stranách. V závěru se oba týmy snažily vstřelit vítěznou branku, protože jeden bod nevyhovoval nikomu. Jsem přesvědčen, že pokud by na stadionu byla 60-ti tisícová návštěva jako v Bundeslize, tak by utkání bylo hodnoceno daleko lépe.
Dalším aspirantem na mistrovský titul je Viktoria Plzeň, která po zdravotní přestávce nastoupila na pražské Julisce proti Dukle Praha. Plzeňští jistě uvítali ztrátu obou svých rivalů a chtěli ji potvrdit i v tomto utkání. Přesto, že vyhráli, podobně, jako v Hradci Králové těsně 2:3, tak jejich vyzrálý výkon se mi líbil. Jsou před ostatními ve fotbalové kvalitě a mají jednu výhodu před ostatními. Kvalitní širokou lavičku, myšleno hráče čekající na pokyn trenéra se připravit ke střídání. Netradičně se tentokrát zmíním především o rozhodčím tohoto utkání.
Neměl to vůbec lehké. V utkání bylo několik pro rozhodčího složitých situací, které nevyřešil optimálně, i když v součtu asi nepoškodil ani jeden tým a výsledek, tedy výhru Plzně neovlivnil. Začnu podle mého názoru nejsložitějším případem, i když složitým si jej rozhodčí udělal sám. Jen předesílám, že fotbalová pravidla jsou v některých aspektech tak pružná, že rozhodčí si může vybrat, jaké řešení zvolí. V případě zákroku brankáře Rady v kontaktu s útočníkem Plzně Mahmutovičem si ovšem vybral nepochopitelně špatně a to z několika důvodů.
Rozhodl o tom, že brankář Rada sice vyrazil míč, ale současně se dopustil faulu na Mahmutoviče. Dále se rozhodl, že proto bude Dukla zahrávat přímý volný kop z místa mimo pokutové území. Jak jsem situaci viděl já? Zákrok Rady bych vůbec jako faul neposoudil. Přeci brankář uvnitř pokutového území vyboxuje míč a následně se srazí s hráčem soupeře, který je v souboji později a do brankaře vrazí, protože ho nevidí není faul od brankáře, ale nešikovnost a špatný odhad hráče. A místo přestupku? Úplná hloupost a to nejen proto, že se „přestupek“ stal na jiném místě (uvnitř pokutového území), ale i proto, že pokud by se stal tam, kde rozhodčí rozhodl, musel by brankář Rada obdržet červenou kartu. Jenže rozhodčí zřejmě uvažoval tak, že pokud připustí, že se stal uvnitř, tak by musel ukázat na značku pokutového kopu a to se mu evidentně nechtělo. Zarážející je, že takto nelogicky a nesprávně rozhodl po delší úvaze a poradě s pomezním rozhodčím, který měl celou událost krásně před sebou. Přirovnání se zákrokem německého brankáře Neuera mi nesedí, protože ten provedl podobný zákrok tuším mimo pokutové území. Jsem moc zvědavý, jak tuto situaci bude posuzovat komise rozhodčích.
Neodpískanou penaltu pro Plzeň po faulu na Koláře zřejmě tak trochu kompenzoval penaltou po faulu na Rajtorala, ale v obou případech bych se ho naopak zastal. Přišlápnutí nártu Koláře jsem i já uviděl až z televizní „opakovačky“ a držení bránícího hráče bych trestal častěji, protože i to přispívá k menšímu počtu vstřelených branek, po kterých mnozí voláme. Jenže rozhodčí to tolerují a trestají jen občas, když se jim to hodí. A to je špatně. Rozhodčí by to měli trestat vždy a všichni a hráči by si to příště nedovolili a padalo by i více branek.
Podobný problém je s pravidlem o hraní rukou. Stejnou situaci někdo posoudí jako penaltovou, jiný rozhodčí zase ukazuje hrajte dál a oba mají pravdu. Takovou situací bylo i hraní rukou obránce Dukly v závěru utkání. Rozhodčí ji ohodnotil pokutovým kopem, já tvrdím, že takové hraní rukou by se pískat nemělo, ale je mi jasné, že mnozí z nás to budou vidět jinak.
Hráč Dukly Hanousek po utkání naznačil do médií, že Plzni pomáhá „dvanáctý hráč“, myšleno rozhodčí. Chápu jeho rozladění bezprostředně po utkání. Jenže bych mu doporučil si prohlédnout situaci před druhou brankou Dukly, které si nikdo, ani komentátor a expert u mikrofonu nevšimli, i když ta situace byla několikrát opakovaná. Právě Hanousek se postavil při zahrávání standartní situace vědomě mimo hru, tedy nejblíže k brance Plzně, aby tam bránící hráče znervóznil. Potom se měl zařadit do chumlu nabíhajících hráčů. Jenže v době kopu spoluhráče Bergera byl stále za bránícími hráči Plzně (na internetu jsem si to pro jistotu v ten správný moment zastavil) a poté se velmi aktivně zapojil do souboje o letící míč, který se otřel o záda bránícího Limberského a skončil v síti. Podle mého názoru se jednalo o ovlivnění situace díky svému postavení mimo hru a mělo se pískat a branka neměla být uznána. Úplně stejnou situaci Hanousek sehrál i v prvním poločasu, ale branka z toho nebyla. Zkrátka hlavnímu rozhodčímu nepomohli ani jeho asistenti.
Situace se i v tomto kole zajímavě vyvíjí na konci tabulky. Zlaté tři body si přivezlo Brno z Teplic za výhru 0:1 a Jihlava z Českých Budějovic po výhře 1:3. Budějovicím evidentně nepomohla výměna trenéra a jsem přesvědčen, že jim nepomůže ani drsná, byť možná pravdivá kritika nového trenéra Cipra v médiích. Zavání mi to alibismem a nepomůže to atmosféře v kabině. Budějovičtí inkasují hodně branek a tam je zřejmě hlavní problém týmu.
V počtu inkasovaných branek je na tom podobně i další ohrožený tým sestupem Liberec. Z Ostravy si nakonec liberečtí odvezli jeden bod, ale obdržet tři branky je na záchranářské práce hodně. Jak poznamenal útočník Šural, že myslet si, že budeme muset k výhře vstřelit 4 branky je nereálné. Podobně jako jihočeši musí zlepšit defenzívu.
Naopak získat na domácím trávníku tři body za nejtěsnější výhru 1:0 se v boji o záchranu podařilo Hradci Králové, který tak porazil Bohemians 1905 a navázal tak na šňůru úspěšných výsledků, která má svůj začátek ještě v závěru podzimu, a tradičně Příbram v utkání se Slováckem. A jak se zdá i tradičně se na tom podílel sparťanský host Bednář, kterému se v Příbrami střelecky velmi daří. V kolonce obdržených branek je právě velký rozdíl mezi Hradcem Králové, Brnem a Příbramí a vzpomínanými dalšími adepty na FNL (Fotbalovou národní ligu) Libercem a Českými Budějovicemi. V boji o záchranu je třeba uhrát utkání s čistým kontem. To je základ.
Ve 20. kole Synot ligy jsme viděli 25 branek, netradiční výsledky 3:4 a 3:3 a hned 9 pokutových kopů, z toho dva neproměněné. Baroš nechal vzpomenout na památnou penaltu Tondy Panenky z finále Mistrovství Evropy 1976 (dnes EURO) v Bělehradě s Německem. Do konce soutěže zbývá 10 kol a ty budou zcela jistě ještě hodně dramatické.