Jsem fotbalovým fanatikem, fotbal se prolíná celým mým životem, tzn. už celých 60 let. Při rodinné oslavě mě velice překvapil syn, který mi „vyrobil“ moji životní prezentaci prostřednictvím dostupných fotografií, kde mám ve své blízkosti kulatý nesmysl již v době, kdy jsem ještě neuměl chodit.
Svoji fotbalovou stopu jsem zanechal v několika klubech jako hráč i jako trenér. Tu největší v Sigmě Olomouc, kde jsem působil ve dvou obdobích celkem 17 sezón. Přesto si na moje výročí v Sigmě nikdo nevzpomněl. Nejsem naštvaný ani uražený, zřejmě na takové aktivity tam nemají lidi, čas ani prostor. V současnosti mají jiné starosti.
Proto mě moc a moc mile překvapilo, když jsem v předchozích dnech náhodou otevřel webové stránky FC Viktoria Plzeň a tam jsem uviděl u příležitosti tohoto mého životního jubilea moji velkou fotografii v dresu Škody Plzeň (předchůdkyně Viktorie) a velice podrobný a zcela přesný můj fotbalový životopis od mého mateřského klubu z Lutína, vesnice u Olomouce, až po současnost. A nemyslím si, že je to proto, že v Plzni nemají lidé v klubu co dělat. Tento klub zkrátka funguje jinak, než ten olomoucký a to ve všech oblastech, ne jenom v té sportovní. Vzpomněli si, i když jsem v Plzni hrál „jen“ 2 roky a 3 měsíce, přesně od 1.10.1977 do 31.12.1979.
V těchto dnech mě zaujalo ještě jedno výročí, které jsem si ani neuvědomil, protože se netýká přímo mě, ale jednoho trenéra, s kterým jsem měl tu čest se potkat. Je to 30. výročí úmrtí výborného fotbalového trenéra a skvělého člověka Evžena Hadamczyka. V říjnu 1976, když jsem se jako fotbalista Lutína vracel z vojny, pan Hadamczyk trénoval Opavu a od něj jsem měl jednu ze tří nabídek na přestup. Byl i dvakrát u nás doma v Lutíně a i tam na mě a hlavně na mé rodiče udělal velký dojem. Na mě jako trenér a na rodiče především lidsky. Hodnotili jej jako velice příjemného a slušného pána. Měli totiž i jiné zkušenosti.
Já jsem se nakonec rozhodl pro přestup do tehdejší Sigmy MŽ Olomouc, za rok jsem přestoupil do prvoligové Plzně a pan Hadamczyk ve stejném období povýšil do prvoligového Baníku Ostrava. A tam jsme se opět spolu sešli, tentokrát jako soupeři a nemohli u tohoto setkání chybět ani moji rodiče. Jeho úmrtí mě i je proto tenkrát v roce 1984 hodně zasáhlo, a proto jsem se rozhodl, podobně, jako skalní fanoušci Baníku při utkání s Mladou Boleslaví, na tohoto skvělého trenéra a člověka vzpomenout i tady, na svých webových stránkách.