V reprezentační pauze si týmy naší nejvyšší fotbalové soutěže oddechly, aby se naopak nadechly před závěrečnými dvěma koly GL, ve kterých se bude rozhodovat především o dvou sestupujících do Fotbalové národní ligy a čtvrté příčce, zaručující ještě Evropskou ligu. Jak už bývá tradicí, tak jsme měli v tomto termínu možnost sledovat finálová utkání národních pohárů, nominace na přípravná utkání reprezentací, spekulace o velkých i malých přestupech apod. Nejinak tomu bylo i u nás v České republice.
Ve finále Poháru České pošty se utkaly dva momentálně nejlepší české fotbalové týmy Sparta Praha a Viktoria Plzeň. To samo o sobě slibovalo dramatickou a emocemi prosycenou atmosféru, kterou ještě navíc umocňovalo téma vulgarity na našich stadionech. Bohužel se o této snaze FAČR, podle mého názoru naprosté samozřejmosti zbytečně moc diskutuje a argumentuje. Jsem zastáncem toho, aby na našich stadionech byla vytvořena bouřlivá atmosféra, ale v mezích slušného chování. A to se bohužel často neděje a lidé, kteří tuto agresivní a vulgární atmosféru vytváří mají pocit, že to jaksi automaticky přeci k fotbalu patří. V tom je ten podstatný problém. Je třeba tyto „pseudosrdcaře“ přesvědčit o velkém omylu, pokud si toto myslí. Příkladů, že je to scestný názor lze uvést mnoho. Např. atmosféru na stadionech ve vyspělých fotbalových zemích jako v Anglii, Německu a Španělsku. Ano, je pravda, že opačných příkladů je možno uvést bohužel také mnoho. Podobné problémy jsou v Itálii, Nizozemsku, Polsku atd. Ale s tím se přeci srovnávat nechceme. Proto je třeba se tímto problémem zabývat a konat kroky k jeho odstranění nebo alespoň v první fázi omezení. FAČR se o to snaží a jí v této snaze fandím. Jsem totiž přesvědčen, že postupně se tento problém dá vyřešit, tedy odstranit, ale chce to trpělivost a neztrácet „tah na branku“. Tuto snahu nesmí odradit ani „tichý“ protest fanoušků obou klubů v tomto finálovém utkání. A pokud se rozhodnou na utkání svých klubů nechodit, tak se časem najde mnoho jiných, kteří na utkání přijdou právě proto, že tam už tito neukáznění a neslušní fandové nejsou.
Samotné finále probíhalo podle předpokladů, oba týmy nechtěly především inkasovat branku. Ve druhém poločasu Plzeň přidala, projevovala se tak její větší hladovost po nějaké trofeji, když titul má Sparta. Zaslouženě se Viktoria dostala do vedení, jenže závěr utkání byl pro ni velice nešťastný. Nejen pro celý tým, ale především pro záložníka Petrželu, který v tomto utkání předvedl velmi dobrý výkon. Jenže několik vteřin před koncem „zavinil“ smolnou rukou pokutový kop a Hušbauer tento klíčový okamžik zvládl a penaltu proměnil. Kopaly se tedy pokutové kopy, které byly tzv. „třešničkou na dortu“ tohoto dramatu a sportovní tragédií především pro zmiňovaného Petrželu, který sice nebyl sám, kdo pokutový kop neproměnil, ale jako desátý v pořadí neproměnil tu rozhodující. Jeho slzy zklamání nezastavil on ani jeho spoluhráči, kteří jej museli utěšovat. Je škoda, že takové fotbalové drama nesledoval vyprodaný stadion, jako ve stejném termínu např. finále v Anglii a v Německu, díky obavám pořadatele, tedy FAČR, z nějakých odvetných akcí zmiňovaných skupin neslušných fanoušků.
Zklamání plzeňských hráčů jsem tak trochu u televizní obrazovky prožíval i já, protože jsem jim jednak výhru přál a navíc jsem si vzpomněl na dvě „moje“ finále Českého poháru jako trenéra. Obě utkání jsme o jeden gól prohráli (Ratíškovice-Liberec 1:2 a Jablonec-Teplice 0:1) a zklamání bylo velké. Nejraději bych tenkrát ani schody, které vedly k převzetí pamětní medaile za účast ve finále, nezdolával a „uklidil“ se někam do ústraní. Plzeňští na tom byli ještě hůře, protože už se viděli s pohárem v ruce a nakonec o něj přišli.
Další očekávanou fotbalovou událostí byla druhá nominace „nové“ české reprezentace pod novým trenérem Vrbou na utkání ve Finsku. Kromě toho, že některá jména mě překvapila (Štěch, Pudil, Vaněk, Václav Kadlec), tak mě zaujalo hned devět jmen hráčů GL. Překvapilo a zároveň potěšilo. Jsem totiž přesvědčen, že česká nejvyšší fotbalová soutěž GL má vyšší kvalitu, než se o ní někteří naši odborníci vyjadřují a logicky se tak v ní objevují i hráči, kteří mají na to, aby konkurovali mnohým českým fotbalistům hrajícím v zahraničí a zahraničním soupeřům. Potěšilo mě, že stejný názor má i trenér Vrba, který se na toto téma na tiskovce vyjádřil takto: „Jsem přesvědčen, že naše liga má potřebnou kvalitu a jsou v ní hráči, kteří mohou uspět na reprezentační úrovni“. I když jsem v nominaci některá uvedená jména nečekal, předpokládám, že trenér Vrba má o nich zcela jistě větší přehled, než jeho předchůdce a nebojí se jim dát šanci. Jak ji využijí a jak se celý tým bude dnes prezentovat uvidíme. Já jsem na mužstvo s mnoha mladými „puškami“ v sestavě hodně zvědavý.
Další událostí, která mě zaujala je informace o tom, že přestup brankáře Sparty Tomáše Vaclíka do švýcarské Basileje je téměř jistou věcí. Tomášovi to totiž moc přeji. Trénoval jsem ho v jeho 20-ti letech ve Vítkovicích. Poznal jsem jej jako pracovitého brankáře, který ví, co chce a je ochoten pro to udělat maximum v tréninku. V té době si vysnil, že po Mistrovství světa U20 v Egyptě dostane lukrativní nabídku ze zahraničí, podobně, jako před ním po MS U20 v Kanadě brankář Petr. Jenže český tým na tomto MS neuspěl a nepostoupil ani ze skupiny a Tomáš se vrátil obrovsky zklamaný. Vidím to jako dnes, když jsem ho povzbuzoval, že je mladý a není všem dnům konec. Ty dny nastávají nyní a jsem rád, že jsem se nemýlil a přeji mu hodně úspěchů a k tomu zdraví, protože i tenkrát ve Vítkovicích si jedním zraněním prošel.