Já vím, občas se v médiích dočtu, jak s tím a s tím týmem v nižší soutěži dospělých „zamával“ ten nejvyšší pán na fotbalovém hřišti a tím byl, je a bude fotbalový rozhodčí. Že by se něco takového mohlo stát i v mládežnické soutěži jsem si ale nedovedl představit. Dnes už si to bohužel představit dovedu, protože jsem to v sobotu prožil na vlastní kůži. Podstatné na tom je, že jako trenér týmu, s kterým se vehementně „zamávalo“.
Aktuálně pracuji jako vedoucí trenér mládeže (SpSM a SCM) v 1.HFK Olomouc a současně jsem trenérem staršího dorostu U19, který hraje MSDL. Úmyslně jsem nenapsal, že U19 trénuji, ale že jsem trenérem. Trenér totiž nejen své družstvo trénuje, ale i vychovává a fotbalově vzdělává. Proto si nedovedu představit, že bych byl součástí takového divadla, jaké jsem prožil se svými svěřenci tuto sobotu dopoledne v Hlučíně.
Ví se i to, kdo za tím v tomto klubu stojí, ale nevím zda má někdo zájem se tímto stavem v tomto klubu zabývat. Před několika týdny jsem měl pocit, že ano, jenže teď se vše vrátilo do starých kolejí.
Jeli jsme k utkání s vědomím, že se budeme měřit se soupeřem, který má ambice postoupit do celostátní dorostenecké ligy, upozorňoval jsem svoje hráče, aby neřešili některé drobné chyby rozhodčích, že i s tím se musí fotbalista vyrovnat. Jenže moje očekávání bylo vysoko překročené. To, jak všichni tři rozhodčí měli nejednotný metr na oba týmy bylo zarážející. Každý kontakt mých svěřenců ve snaze získat míč byl posouzen jako faul, aktivně se do toho zapojili všichni tři. A hrát bez kontaktu se soupeřem v dnešním fotbalu není možné. Kromě „výkonu“ všech tří rozhodčích v tomto utkání mě zaujala ještě jedna věc.
Při první mojí připomínce k výkonu rozhodčího během utkání mi rozhodčí sdělil, že stejně jsem jej kritizoval i před rokem (to nás rozhodčí, na vedlejší malé „umělce“ „řezal“ úplně stejně) a jestli budu pokračovat, tak mě vykáže na tribunu. V té chvíli mi došlo, že na dnešní utkání byl delegován stejný rozhodčí, který domácím šel na ruku i před rokem. Proč asi? A všechno mi „docvaklo“.
Jenže nastala jedna komplikace. V 10. minutě jsme se ujali vedení 0:1, což ještě vystupňovalo snahu rozhodčích. Po jednom z verdiktů, kdy si hráč domácích šlápl na míč a upadl, daroval domácím trestný kop. Náš kapitán se divil, tak jsem na něj zavolal: „Neřeš to, neprotestuj. Tito lidé kazí český fotbal“. Bez vulgárního slova jsem nabádal hráče k disciplíně před hrozbou udělení červené karty. Tu jsem dostal já a nelituji toho. Ona by totiž přišla určitě později a tak jsem včas ukojil ambici pana rozhodčího, který si loňské utkání pamatoval a přijel k tomu sobotnímu s dvěma úkoly. Domácí musí vyhrát a ten Palička, který mě štval již před rokem, a vzhledem k mému výkonu mě zřejmě bude štvát i dnes, musí skončit na tribuně.
Oba úkoly se mu podařilo splnit a možná byl tím nejspokojenějším aktérem na stadionu. Nechce se mi věřit, že trenér domácího staršího dorostu může být spokojený s tím, co se na jejich stadionu odehrávalo. Nevím jak on, ale já na jeho místě bych se styděl v pondělí předstoupit před hráče. Už proto, že v době, kdy jeho tým prohrával, tak poslal za naši branku dva hráče podávat míče, protože ty létaly až do vzdálenosti 50 metrů a domácí tlačil čas. V okamžiku, když se v 70. minutě dostal jeho tým do vedení, „podavače“ stáhl zpět na střídačku. A rozhodčímu ani nevadilo, že podavači na utkání nebyli vůbec. Že jsem naivní? Možná jsem, ale můžu se v klidu podívat na sebe do zrcadla. S tímto postojem jsem měl i v době své ligové trenérské kariéry občas problém. Se mnou se zkrátka nedalo něco bokem dojednávat. I proto na mě „zbyla“ práce u mládeže a netušil jsem, že i u ní prožiji něco, co jsem prožil v sobotu v Hlučíně.
Alespoň jedna věc mě při odjezdu z Hlučína zahřála. Mluvil jsem po utkání se skupinkou tří dorostenců Hlučína a zajímalo mě, jak takoví mladí fotbalisté vnímají to, že sice vyhráli, ale vědí, za jakou cenu. S výmluvně omluvným pohledem tiše odpověděli, že tady to tak bohužel funguje a stává se to často.
Vím, že kdybych vyzval čtenáře mých webových stránek o sdělení podobných zkušeností, tak se jich ozve hned několik. Chtěl bych tímto svým příběhem apelovat na všechny, kteří u mládeže pracují, aby mysleli i na to, že své svěřence i vychovávají a netolerovali takové excesy, jaký jsem zažil. Chyby se ve fotbalu dějí. Chybu udělá hráč, rozhodčí i trenér. Ale takto zinscenovaná utkání na naše fotbalové stadiony nepatří a našemu fotbalu škodí, i když se o nich moc neví. A i proto jsem napsal tento komentář. Neměli bychom se smiřovat s tím, že tyto příběhy jaksi k fotbalu patří, jak mě na tribuně informovali diváci, většinou starších ročníků. Sdíleli se mnou můj postoj takto: „Trenére máte pravdu, ale to přeci k fotbalu patří a patřilo vždycky“. Tak s tím se já smířit nehodlám.