K tomuto krátkému zamyšlení na téma „kam až se posunulo riziko vážných zranění při fotbalu“ mě vyprovokoval poslední případ, kdy sparťanský útočník Kweuke zlomil holenní kost obránci Mladé Boleslavi Dosoudilovi. Podobné situace jsme mohli bohužel vidět i v minulosti , ale dnešní způsob hry je stále více nebezpečný.
Chci věřit tomu, že Kweuke nešel do souboje s Dosoudilem s cílem jej zranit, natož zlomit nohu, ale jeho způsob hry k tomu směřuje. Už v minulosti jsem si v jeho případě říkal, že soupeř měl štěstí, že se nic nestalo. On totiž jde do čelního souboje se snahou pokrýt si míč nohou a následně před soupeře natlačit svoje obrovské tělo a tím získat míč. Pokud tam je soupeř později nebo nadskočí, tak se nic nestane, Kweuke míč tzv. „uhraje“. Ale pokud je u míče soupeř o zlomek vteřiny dříve, jako se to stalo v případě Dosoudila, tak Kweuke došlápne touto „přesunutou“ nohou (kterou si chtěl míč pokrýt) podpořenou jeho celkovou hmotností a setrvačností pohybu celého těla, na soupeřovu nohu a stane se to, co se stalo. U něj navíc platí, že v souboji o míč si dělá prostor i horními končetinami a jak dopadl liberecký Fleišman si také pamatujeme (přišel o několik zubů.
V současném fotbalu mají hráči minimum času a prostoru na řešení situací, všichni se totiž snažíme zmenšovat herní prostor a z toho logicky vyplývá, že hra je plná soubojů o míč dvou i více hráčů najednou. Fotbal je kontaktní sport (na rozdíl od košíkové), proto záleží především na rozhodčích, jaké zákroky povolí a jaké budou trestat pouhým zapískáním, žlutou nebo červenou kartou. I tady mají rozhodčí, stejně, jako v mnoha jiných situacích (minuty nastavení utkání, posuzování hry rukou atd.), volné pole pro své rozhodnutí. V tomto případě by měli být ovšem přísní až nekompromisní.
Často slyším při nebezpečném zákroku argument: „první byl zasažen míč“. To je totiž další fotbalový mýtus, který zřejmě do fotbalu přišel z hokeje. Tam když hráč nejdříve přetne dráhu puku a potom hráče, tak je to čistý zákrok. Ve fotbalu by mělo platit a myslím, že platí, při běžném souboji. Ale pokud hráč jde do souboje nebezpečně, tak, že může svým zákrokem soupeře zranit, tak by nemělo být rozhodující, zda nejdříve zasáhl svým nebezpečným skluzem míč a potom nohy soupeřova hráče. A to se stává velmi často, naposledy jsem tento nesmyslný argument slyšel ve středu jako trenér svého dorosteneckého družstva od soupeřova trenéra. On ani rozhodčí nevnímali fakt, že sice byl zasažen míč, ale kdyby můj hráč nenadskočil, a nevyhnul se nebezpečnému „skluzu“ soupeře s nohama dopředu, tak jsme jej vezli sanitkou do nemocnice. Ano, já vím, že to mají dnes rozhodčí trestat, ale často se tak neděje. Stejně by se měla trestat hra loktem. Souhlasím, že někdy je těžké posoudit nebezpečnost takového zákroku, protože vidím i případy, kdy hráč teatrálně zakřičí, chytí se za obličej a přitom se nic nestalo. Tady opět musí sehrát roli rozhodčí, být v takovém postavení, aby i takového „herce“ patřičně ohodnotili žlutou kartou. Je mi jasné, že i tady mají rozhodčí velkou moc jak, co a komu situaci posoudit.
Dalším mýtem, s kterým už léta nesouhlasím, je tvrzení, že fauly zezadu jsou nebezpečnější, než zepředu. Není to tak a hned to vysvětlím. Tady se zaměňuje termín „nebezpečnější“ a „záludnější“. Ano, faul zezadu je záludnější, protože faulovaný hráč je otočený zády k faulujícímu hráči a nemůže se tak lépe bránit (uskočením, zpevněním těla apod.). Když jde faul zepředu, tak může reagovat daleko rychleji a efektivněji. Ovšem pokud jde o nebezpečnost, tedy míru dopadu na zdraví faulovaného hráče, tak je daleko nebezpečnější faul, který přijde zepředu. Je to stejné, jako u autonehody. Pokud se srazí dvě auta jedoucí proti sobě, tak následky jsou, díky součtu rychlosti pohybu obou automobilů, daleko větší, než při srážce aut, jedoucích ve stejném směru a to druhé auto narazí „jen“ do zadní části toho auta prvního. I tady platí, že řidiči jedoucí proti sobě se vidí a mají šanci srážce zabránit, ale pokud to nestihnou, tak jsou následky daleko větší. Stejně tak to je u fotbalových faulů. Proto nezaměňujme záludnost za nebezpečnost. Bohužel dalším příkladem je i zranění Dosoudila, které se přihodilo při faulu zepředu. Proto trestejme všechny nebezpečné zákroky, opakuji zákroky, i když nedošlo naštěstí ke kontaktu obou hráčů. Ti totiž měli jen velké štěstí. Příště by ho mít nemuseli a většinou to neodnese ten, který jde do takového souboje nebezpečněji, jako se to stalo Dosoudilovi.
Kvě
10
2013