V tomto předvánočním období se toho ve fotbalu neděje mnoho. Vymýšlí se různé ankety, pořadí hráčů a trenérů v Evropě i u nás podle rozmanitých kritérií. Proto nemám ani já mnoho námětů ke komentování. Přesto mě zaujal rozsáhlý rozhovor s trenérem české reprezentace Michalem Bílkem v deníku Sport.
Po jeho přečtení jsem nabyl dojmu, že kolega Bílek se, zásluhou svého kamaráda z dresu Sparty a národního týmu Ivana Haška, přišel na tento nejprestižnější trenérský post učit tomuto náročnému řemeslu.
Já měl vždycky za to, že trenérem reprezentace by měl být trenér s maximem zkušeností, který ví, co tato funkce obnáší, a kterého by v ní nemělo nic překvapit. Při přednáškách nastávajícím trenérům se jim snažím vyvrátit jeden velmi zavádějící mýtus. Tím je představa, že práce trenéra obnáší především trénink. Často se totiž náplň práce trenéra zjednodušuje v kontextu názvu tohoto řemesla. Trenér = trénování. To je ovšem velký omyl, s kterým se někteří věhlasní fotbalisté, kteří se vydají na trenérskou dráhu, nedokáží vyrovnat. Trenér by měl v dnešní době měl být nazýván spíše manažérem, protože on nejen hráče trénuje, ale on s nimi pracuje. Zkrátka práce s hráči zahrnuje daleko více činností, než jen samotný trénink. Trenér by měl kromě vedení tréninku dokázat vytvořit mužstvo z pohledu fotbalových dovedností, z pohledu předpokladů hráčů na jednotlivé posty na hřišti, stejně tak z pohledu jejich mentality a charakteru. Měl by dokázat hráče psychicky připravit ke každému utkání, motivovat a donutit je plnit si v utkání svoje povinnosti, dodržovat taktickou disciplínu atd. Zkrátka naučit a často i donutit svoje svěřence odevzdat pro tým vždy svoje maximum. O tom je práce s hráči. K tomu musí být dobrým psychologem, kterému pomáhá i respekt hráčů. Jenže respekt hráčů trenér získá, pokud oni zjistí, že své práci rozumí. Proto měl u hráčů kolem Pavla Nedvěda přirozenou autoritu trenér Brückner, i když jeho hráčská kariéra nesahala ani k I.lize. Bývalým skvělým fotbalistům zpočátku trenérské kariéry pomáhá jejich hráčská minulost, ale to později vyšumí.
Další náplní práce fotbalového trenéra je kromě komunikace s hráči i komunikace s dalšími subjekty, jako jsou média, majitel a vedení klubu, realizační tým a v neposlední řadě i příznivci jeho týmu. To všechno patří dnes k výbavě fotbalového trenéra.
I já jsem měl v určitých věcech zkreslené představy o práci trenéra, jenže dávno jsem si je již poopravil díky zkušenostem, kterých jsem nabyl hodně a snažím se je předávat dalším začínajícím trenérům. Proto mě zarazilo, že po přečtení rozhovoru s trenérem české reprezentace Michalem Bílkem jsem nabyl dojmu, že on se tyhle samozřejmé věci přišel učit na tento nejprestižnější trenérský post.
On je překvapen z tlaku médií, on po třech letech lituje, že nedokáže adekvátně komunikovat s médii a fanoušky, on tvrdí, že díky několika zraněním „oslabená“ reprezentace na víc nemá, on neví, že případným adeptům za zraněné hráče by měl dát ve správný moment šanci a tzv. si je připravit, protože je jednou bude potřebovat. On nedokáže ve vhodný okamžik okysličit uvadající tým nadrženými mladými „dravci“, on tvrdí, že hráči přijedou z klubu v určitém rozpoložení a s tím on nemůže nic dělat atd. Podle toho, co on v rozhovoru přímo nebo mezi řádky tvrdí, by reprezentaci mohl trénovat kdokoliv, protože když všechno klape, tak tým vyhraje, a když neklape, tak prohraje. On neví, že cílem každého trenéra by mělo být přiblížit se výkonem svému maximu, které se bohužel nedá změřit, jen ho někde tušíme. On sice ví, že byla utkání, kdy tým odevzdal velmi nízké procento svého maxima, ale neví, že za to je zodpovědný trenér. On se v rozhovoru smířil s tím, že hráči zřejmě potřebují „dostat facku“, aby potom zabrali a v důležitém utkání vyhráli.
On zkrátka nepochopil, že lidé, experti i laici, mu právě toto vyčítají. On nedovede tým k určitým utkáním namotivovat a oni to odfláknou. Doufám, že utkání v Olomouci se Slovenskem mu na některá , pro něj, nezkušeného trenéra, neznámá témata odpovědělo. Snad mu došlo, že hrát si na Mourinha a obhajovat v médiích neobhajovatelné výkony některých hráčů, vytvářet tak s nimi „dvojblok“ proti nepřejícím médiím a veřejnosti a tím si je získávat na svoji stranu, je špatně. Respekt u nich si získá svými odbornými trenérskými znalostmi a tím, co má trenérsky za sebou. Jenže toho je na tento prestižní post žalostně málo. Určitě tam nepatří titul se Spartou. V té době na to totiž Spartě stačilo odhadem 60% jejich možností, ten zbytek zařídili jiní. Naopak tam určitě patří čtvrtfinále EURO 2012, i když jsme měli štěstí na los baráže a na EURO 2012 nejslabší, i když vyrovnanou, skupinu. Navíc velmi týmu pomohla dlouho trenérem Bílkem opomíjená nominace hráčů Plzně (Jiráček, Pilař, Limberský, Petržela, Kolář, Darida).
První utkání s Ruskem bylo ukázkou špatného odhadu možností našeho týmu a podle toho nevhodně zvoleného způsobu hry. Tým se zaměřil na dlouhé držení míče (zřejmě kopírování hry Arsenalu na přání kapitána Tomáše Rosického), což Rusové po našich ztrátách a rychlých protiútocích potrestali. V dalších utkáních (bez kapitána Rosického) jsme už hráli ze zadu a vyhráli skupinu. Na Portugalce jsme potom ve čtvrtfinále neměli, ale nepochopím první střídání našeho nejlepšího hráče mladého Daridy, když Plašil doslova „šlapal vodu“. Zřejmě obava trenéra z velkého hráčského jména. A o tom je vlastně celý můj komentář. O přirozené autoritě trenéra, která je budovaná uměle a nevhodným způsobem. Snaží se tomu pomoci i předseda FAČR tím, že trenérovi před EURO 2012 prodloužil smlouvu, ale po podzimu musel konstatovat, že na práci reprezentace bude sám více dohlížet. A já tvrdím, že je to opravdu třeba. Trenér Bílek se sice postupně tomuto řemeslu učí, ale jde to pomalu.
Pro
18
2012