Asi žádný člověk, zajímající se o fotbal, si nemohl nevšimnout událostí, které se v posledních týdnech dějí ve fotbalovém klubu SK Sigma Olomouc. Všiml jsem si toho i já. Celý život se pohybuji ve fotbalovém prostředí a něco o něm vím. Prožil jsem spoustu do smrti nezapomenutelných zážitků, ale bohužel nebyly jen příjemné.
Spoustu jsem jich zažil i v klubu, který jsem vždy považoval za „svůj“. Za klub, kterému jsem byl ochoten věnovat veškerou svoji energii, zkrátka za klub svého srdce. Vždyť jsem v něm působil dohromady 17 let. Nejdříve jako hráč na hřišti (nezapomenutelný byl postup do I.ligy v roce 1982) a potom v různých pozicích od sekretáře mládeže až po sekretáře klubu, od trenéra „C“ dorostu až po trenéra „A“ mužstva. Při této práci jsem investoval veškerou svojí energii a čas, ale dělal jsem to rád.
Dnes už jsem dávno pochopil, že jsem byl kromě člověka pracovitého i člověkem velmi důvěřivým. V čele klubu totiž stáli dva muži, kteří velmi umně likvidovali nežádoucí konkurenci a nebrali si v tom servítky. Z klubu jsem odcházel dvakrát a v obou případech s pocitem ohromné frustrace.
První odchod proběhl v roce 1999, kdy jsem pracoval jako asistent hlavního trenéra „A“ mužstva. V I.lize jsme v prvním roce skončili na druhém místě a postoupili tak do Poháru UEFA. Druhou sezónu jsme byli oba odejití a já přišel o tolik milovanou práci v milovaném klubu. Nikoho z těchto dvou pánů nezajímala moje předchozí dlouholetá nezištná práce pro „jejich“ klub. Byl jsem tedy bez práce a musel dokazovat jinde, že na to mám. To se mi podařilo a po několika letech přišla nabídka na pozici hlavního trenéra v „mém“ klubu. Byla to pro mě velká satisfakce, protože mi nabídku učinili stejní dva funkcionáři, kteří mě předtím vyhodili.
Dlouho jsem se rozhodoval, protože předchozí nepříjemné zkušenosti s nimi mě varovaly. Kdybych ale tuto nabídku nepřijal, vyčítal bych si to možná do smrti. Vždyť se jednalo o mojí srdeční záležitost. V tuto dobu jsem byl bez trenérské smlouvy a jednal jsem o angažmá v jiném klubu v Čechách. Jenže tato olomoucká nabídka se zkrátka nedala odmítnout. Dohoda zněla, že nastoupím po vypršení smlouvy současného trenéra Uličného. Běžná praxe a běžný postup v trenérské práci. Jenže jsem netušil, že nejmenovaní dva diletanti neprojednali se stávajícím trenérem neprodloužení jeho smlouvy v klubu. Vlastně jsem to ani tušit nemohl. Zjistil jsem to až po několika dnech z reakcí trenéra Uličného, ze kterých byla patrná panika, že bude od příští sezóny bez trenérského angažmá v klubu. Pozval jsem ho proto na schůzku, kde jsme si vše vyříkali. Trenér Uličný na závěr naší schůzky konstatoval, že na mém místě by se zachoval úplně stejně. Ve vyjádřeních pro média, kde dostával hlavní prostor, ale mluvil zcela jinak…pro média to bylo „velké sousto“ a bohužel z jeho vyjádření pro veřejnost vyplývalo, že já jsem tím, který jej chce připravit o práci. Na přijetí trenérské nabídky na působení v klubu po vypršení smlouvy stávajícího trenéra, navíc v době, kdy jsem byl volný, není ale vůbec nic neseriózního, jak to vyznělo v médiích. O budoucím angažmá s předstihem dokonce běžně jednají trenéři, kteří v té době jsou smluvně vázáni jinde.
K tomu uvedu jeden příklad za všechny. V předloňské sezóně německé Bundesligy hrály v závěrečných kolech proti sobě kluby Bayern Mnichov a Leverkusen. Oba potřebovaly vyhrát. Přitom všichni hráči, diváci, funkcionáři a oba trenéři oficiálně věděli, že trenér Leverkusenu bude za několik týdnů trenérem Bayernu Mnichov. Tehdejší trenér Bayernu kvůli tomu nezmatkoval, nepřenášel svoje obavy o budoucí práci na hráče, bral to jako možnost s předstihem si také pro sebe získat nové angažmá, když mu smlouva nebude prodloužena. Pokud se to totiž takto brzy oznámí, tak i pro něj je to vlastně inzerát směrem k ostatním klubům. K tomu je samozřejmé, že se zachová jako profesionál a v současném klubu pracuje na 100%, protože ví, že si svoje trenérské jméno nesmí pokazit. Zkrátka ve vyspělém fotbalovém světě to funguje jinak, než u nás.
Přesně podle toho, jakou mi tihle dva pánové připravili nástupní pozici, to všechno nakonec dopadlo. Já byl pro fanoušky a možná i pro některé mé nové svěřence „darebák“, který chtěl vyštípat všeobecně oblíbeného trenéra. V této atmosféře se dalo uspět jen pokud bychom bodovali naplno. Po čtvrtém kole mě zmiňovaní dva pánové od týmu odvolali.
To, co následovalo několik dalších dnů, tak to je to, na co do smrti nezapomenu. V tisku jsem si musel přečíst spoustu nesmyslů a lží na svoji adresu. Jednání s oběma pány o způsobu finančního vyrovnání byla nechutná. Člověku, který by za „jejich“ klub dýchal, vyhrožovali, pokud nepřistoupí na jejich neakceptovatelné návrhy.
Jeden z nich mi po letech přiznal, že odvolání trenéra a jeho asistenta v roce 1999 byla velká chyba, a v roce 2006 mě prý odvolali, protože on potřeboval spolubojovníka proti Českomoravskému fotbalovému svazu. To snad nepotřebuje komentáře. Možná mi to nebudete věřit, ale od zmiňovaného roku 2006 jsem na Andrově stadionu na prvoligovém utkání Sigmy nebyl. Pouze několikrát na juniorce a na české reprezentaci s Litvou a nedávno se Slovenskem.
Asi teď přemýšlíte nad tím, proč vás po letech seznamuji se svými trenérskými příběhy a proč by se mi měla Sigma vrátit zpět do mého srdce. Je to jednoduché. Protože včera byl donucen odstoupit z funkce v SK Sigma Olomouc i ten druhý dlouholetý funkcionář z dvojice, na kterou nemůžu zapomenout. Dnes vím, že ten první odchod v roce 1999 mi vlastně pomohl po trenérské stránce tzv. se postavit na vlastní nohy. Podobně, jako Pavlu Vrbovi vyhazov z „rodného“ Baníku Ostrava, který mě tenkrát navštívil s prosbou o radu a já mu poradil odejít a postavit se také na vlastní nohy. Jenže jemu se nestalo to, co mně v roce 2006. Ten druhý odchod ze Sigmy mi totiž velmi v mojí trenérské kariéře ublížil a na to se nedá zapomenout.
A na úplný závěr jen dodám, že v aktuálním sporu se přikláním k verzi Radima Kučery.
Pro
05
2012