V úterý uzavřel náš reprezentační tým kvalifikační skupinu na mistrovství světa v Kataru závěrečným utkáním s Estonskem výhrou 2:0. Výhra je fajn, protože nás posunula sice až ze třetího místa za Belgií a Walesem do baráže, ale i toto poslední utkání nenaznačilo z mého pohledu žádnou pozitivní změnu v základní herní strategii, která je dlouhodobě, a mám na mysli historicky i aktuálně pro český fotbal typická. Nedokážeme se jednoznačně prosadit ani proti soupeřům z konce výkonnostního žebříčku v Evropě, kteří vystaví svůj neprostupný obranný blok a přesně to charakterizoval v deníku Sport bývalý skvělý reprezentant Karel Poborský, když řekl: „Celkově nám chybí kreativita“.
S tím já naprosto souhlasím a dodám, že to je historicky daný fakt, s kterým se krátkodobě nedá nic dělat, ale dlouhodobě už od mládeže je nutné na zlepšení pracovat a kreativnější fotbalisty vychovávat. V práci s míčem a efektivním využitím herního prostoru jsme zaostávali za soupeři i v minulosti, proto jsme ztrátu nahrazovali a nahrazujeme i v současnosti bojovností, týmovostí a taktikou.
Jenže já dodávám ještě to „B“ a ptám se, proč při vědomí nedostatečné schopnosti efektivně pracovat s míčem volíme způsob hry, který právě tyto schopnosti potřebuje, ba co více on je vyžaduje. Proč nehrajeme cíleně způsobem, který tyto nedostatky eliminuje. Co tím mám na mysli? V reálu vidíme, jak složité je pro naše fotbalisty prosadit se proti soupeři, který hraje z obranného bloku a na rychlý protiútok. Bylo tomu tak nejen s Estonskem, ale i nedávno s Běloruskem po utrápené těsné výhře jen 1:0. Ještě jednou se ptám, proč chceme hrát způsobem, který je sice atraktivní, moderní (konstruktivně od brankáře, kombinačně přes vlastní polovinu hřiště a střední pásmo, držení míče s mnoha přihrávkami volný na volného a skončíme u vlastního brankáře), říká se tomu být dominantní na míči po vzoru těch nejsilnějších týmů, kteří k tomu ovšem mají ty nejkvalitnější fotbalisty. Jenže body se ve fotbalu nedávají za procenta držení míče, ale za góly a ty dnes padají po rychlých, přímočarých akcích po zisku míče a naopak po ztrátách míčů, kterých je v naší hře z důvodů, které jsem uvedl, velké množství inkasujeme. Myslím, že kromě vzpomínaného utkání s Itálií těsně před EURO, to dokonale demonstrovalo i nedávné domácí utkání s Walesem. Jednu změnu v tomto smyslu jsem ovšem v utkání s Estonskem viděl, troufám si ji nazvat první „vlaštovkou“ k přehodnocení herní strategie směrem ke kvalitám a schopnostem našich hráčů. Brankář Tomáš Vaclík téměř všechny akce, které zahajoval řešil dlouhým výkopem sice adresně, ale až na útočnou polovinu hřiště, což je varianta přechodu na polovinu soupeře rychlá a hlavně bezpečná, která více odpovídá schopnostem našich hráčů, především stoperům, eliminují se tak nebezpečné ztráty míčů na vlastní polovině hřiště, což potom vede k ohrožení vlastní branky, v horším případě inkasování branky. Tomáš Vaclík totiž v předchozích utkáních reprezentace hojně používal i riskantní rozehrávky, na které byl zvyklý ze španělské ligy, kde se takto hraje běžně, ale pro naše obránce, zejména Čelůstku a Kalase, kteří mají jiné přednosti, než je riskantní konstruktivní rozehrávka na vlastní polovině hřiště.
Vždycky je totiž třeba si vyhodnotit i kvalitu a způsob hry soupeře. Například nedávno se slabým Kuvajtem si naši hráči mohli vyzkoušet spoustu kombinačních herních situací, protože případných ztrát míčů je logicky méně a i ty takový slabší soupeř nepotrestá. Naopak třeba generálka s Itálií těsně před EURO ukázala, že tento způsob hry s tak kvalitním soupeřem není pro náš tým vhodný, což podtrhla jasná prohra 0:4 a dalších mnoho tutovek soupeře. Bylo to pro naše trenéry i hráče varování a poučením, které přispělo ke korekci herní strategie a kvalitním výkonům našeho týmu a postupu až do čtvrtfinále EURO.
Pro příklady k tomuto tématu není třeba chodit daleko. Z poslední doby například výhra Součkova týmu West Ham United 3:2 s FC Liverpool díky důsledné hry z obranného bloku a na rychlé brejky po zisku míče, což je v českém fotbalovém prostředí vnímáno jako něco nepatřičného, staromódního. Jsem přesvědčen, že kdyby si to se soupeřem chtěl tým Tomáše Součka tzv. Otevřeně rozdat, tak by nevyhráli. V tomto smyslu je typickým příkladem i účinkování Slávie Praha ve skupině smrti Ligy mistrů (Inter Milán, Barcelona a Dortmund) několik sezón zpět. Nebyla náhoda, že Slávia všechna domácí utkání prohrála, protože byla nucená před domácími diváky tvořit a po ztrátách míčů inkasovala branky. Na hřištích stejných soupeřů uhrála 2x remízu a v Miláně ztratila bod až v nastaveném času, protože je aktivně napadala při jejich rozehrávce a nutila je ke ztrátám míčů a z nich hrozila po rychlých protiútocích do nezformované obrany.
Kam tímto svým komentářem směřuji? Kromě potvrzení dlouhodobého i aktuálního trendu českých fotbalistů a českých týmů s nedostatečnou kvalitou v práci s míčem nesdílím negativní nálady směrem k baráži o mistrovství světa ve smyslu, že nejsme nasazení a proto budeme hrát s kvalitními soupeři a na jejich stadionu. Z výše popsaného vyplývá a jsem jednoznačně přesvědčen o tom, že hrát na soupeřově stadionu v baráži i se silnějším soupeřem je pro současné české fotbalisty výhodnější, než něco tvořit na tom domácím před vlastními diváky a ztrácet při tom míče na vlastní polovině hřiště. Proto jsem ve věci postupu našeho reprezentačního týmu na mistrovství světa přes baráž optimista, i když soupeři mají vyšší kvalitu, než Bělorusko a Estonsko, s kterými jsme se v posledních utkáních kvalifikace dost natrápili a budeme muset k jedinému utkání cestovat na jejich stadion bez možnosti odvetného utkání u nás s pomocí plného stadionu.