Na vrcholné fotbalové akce se jako celoživotní aktér i fanoušek fotbalu vždy moc těším a jinak tomu nebylo ani s letošním turnajem nejlepších evropských týmů EURO 2020. Dvojnásob to platí v situaci, kdy v původním termínu před rokem se turnaj nehrál kvůli koronavirové situaci na celém kontinentu a byl odložen na rok 2020. Přiznávám, že jsem se právě díky účasti našeho reprezentačního týmu těšil dvojnásob. Také proto, že jsem měl jednu zkušenost s osobní účastí na EURO 2008, které se konalo ve dvou zemích v Rakousku a Švýcarsku. Zúčastnil jsem se jako spolukomentátor TV PRIMA, která získala práva na vysílání tohoto turnaje. Byly to parádní tři týdny sledování fotbalu tak trochu z jiné strany, než jsem byl léta zvyklý z pozice aktivního ligového hráče a poté trenéra.
Asi největším zážitkem bylo poznání atmosféry turnaje při pendlování mezi třemi městy (Ženeva, Basilej a Bern), která byla doslova zavalená fotbalovými fanoušky v národních barvách svých zemí. Skupina ve složení Francie, Itálie, Portugalsko a Rumunsko byla velmi atraktivní, fanoušci Nizozemska byli doslova kouzelní, vytvořili v každém městě doslova oranžovou lavinu.
I proto jsem byl zvědavý na nový model turnaje s létáním za utkáním po celé Evropě, dokonce až do Baku, hlavního města Azerbajdžánu už na území Asie. Při leteckých přesunech to nejsou neřešitelné vzdálenosti, ale problémem se ukázalo, že zdaleka ne všechny týmy měly v tomto smyslu stejné podmínky. Největší výhodu v tomto měli hráči Anglie, kteří ze sedmi utkání hráli šest na stadionu Wembley v Londýně. Náš tým zvolil svoji základnu v Praze, osmifinále hrál v Budapešti a na čtvrtfinále letěl až do zmiňovaného Baku. Přesto si na to nikdo nestěžoval, tak byla organizace turnaje nastavená, všichni s tím museli počítat, jenže velmi nepříjemné a komplikované to bylo zejména pro fanoušky jednotlivých týmů, včetně našeho, díky koronavirovým pravidlům zejména těm karanténním.
A nyní už se dostávám k samotnému fotbalu. Hned na začátku předesílám, že náš tým v žádném případě nezklamal, postoupil z těžké skupiny (výhra se Skotskem 2:0 v Glasgow, remíza 1:1 s Chorvatskem a těsná prohra 0:1 s Anglií) do osmifinále. Tam jsme porazili silné Nizozemsko 2:0. Utkání se hrálo v hlavním městě Maďarska Budapešti, což umožnilo mnoha našim fanouškům přímou účast na utkání a svými hlasivkami pomohli našim hráčům k postupu do čtvrtfinále. Tam jsme už narazili na soudržný tým Dánska a prohrou 1:2 naše účast na EURO 2020 skončila.
I já, stejně jako mnoho dalších fanoušků fotbalu nebo kolegů trenérů se nemůžu zbavit pocitu, že při lepší formě některých hráčů nebo volbě složení týmu v některých utkáních jsme měli na to, postoupit do semifinále. To samozřejmě neznamená, že bych působení našeho týmu na turnaji hodnotil negativně. Opakuji, výsledky naší reprezentace na turnaji EURO 2020 je třeba hodnotit pozitivně, postup ze skupiny a osmifinále je úspěch, i když ne všichni hráči dokázali potvrdit dobrou formu.
Podle mého názoru velmi důležitou prověrkou a testem našich možností těsně před EURO bylo přípravné utkání s Itálií (dnes už víme, že s mistry Evropy). Prohra 0:4 a zejména průběh utkání nám ukázal, že s tak silnými soupeři musí být naše hra bezpečnější. Mám na mysli zejména nedokonalosti a ztráty míčů při tzv. rozehře od vlastního brankáře, naopak neúčinnost našeho vysokého presinku při rozehrávce tak kvalitního soupeře, která potom vedla podobně, jako po našich laciných ztrátách, k rychlým protiútokům Italů do naší otevřené obrany, na což dopláceli naši stopeři, kteří neoplývají obratností a rychlostí. Hrozba okamžitého represinku soupeře po našem zisku míče na vlastní polovině, velmi rychlá a přímočará přechodová fáze soupeře po zisku míče. V tomto utkání se ukázalo, že soupeř je daleko silnější na míči, velmi kompaktní v defenzívě a rychlý nejen v pohybu, ale i práci s míčem.
V utkáních naší skupiny trenéři zjistili, že někteří hráči předpokládané základní sestavy, zejména Bořil, Darida a Král jsou bez formy a díky naší základní herní strategii, založené na snaze o konstruktivní rozehrávku od brankáře docházelo nejen ke ztrátám, ale i k zapojení mnoha hráčů do výstavby na vlastní polovině a díky presinku soupeře k neadresnému odkopu nahoru, kde byl v té chvíli daleko od ostatních hráčů osamocený útočník Schick. Proto došlo před utkáním s Nizozemskem ke změnám v základní sestavě.
Nemůžu se zbavit dojmu, že ty změny byly vynucené špatnými výkony hráčů, ne z objektivních příčin, jak bylo trenéry prezentováno. Místo Bořila (příčina se „schovala“ pod oficiální zdůvodnění trest za žluté karty, ale podle mého názoru neměl hrát hlavně kvůli špatnému výkonu v předchozích utkáních) nastoupil Kadeřábek, místo Daridy (oficiální zdůvodnění lehké zranění) hrál Barák, místo Krále hrál Holeš, místo Jankta hrál Ševčík. Všechny změny týmu pomohly a výsledkem byl velmi dobrý, taktický výkon celého týmu a postup do čtvrtfinále.
Tam jsme narazili na houževnatého, soudržného soupeře, tedy podobné charakteristiky, jako je náš tým. I v tomto utkání, podobně jako v druhém prohraném s Anglií jsme obdrželi první branku a tady se ukázala podle mého názoru stinná stránka naší základní herní strategie zřejmě ordinované trenéry. Tím je snaha o držení míče, bez přímočařejší snahy o vniknutí do pokutového území soupeře nebo včasný centr. Mně to připadalo, že se body v utkání přidělují za vyšší procento držení míče než soupeř a ne vstřelené branky. Možná bych v takovém případě takovému způsobu hry i fandil (i když preferuji po zisku míče rychle přímočaře do koncovky), jenže k postupu vede jen cesta výhry nad soupeřem, což v situaci, kdy jsme brzy prohrávali, hrou na držení míče nestačí.
Pro dokreslení těchto mých poznatků uvedu, že naši hráči často kombinovali v křídelním prostoru nakrátko, místo centru do pokutového území jsme v situaci, kdy jsme prohrávali, skončili u středních obránců nebo dokonce u brankáře Vaclíka. Konkrétně s Dánskem trenér správně poslal do hry za stavu 1:2 druhého hrotového útočníka Krmenčíka, bylo několik situací, kdy čtyři naši hráči včetně Schicka a Krmenčíka čekají v pokutovém území na centr k vyrovnání na 2:2, ale my kombinujeme v křídelním prostoru, doslova propásneme vědomě několik možností k centru nebo je díky našemu pomalému provedení soupeř blokuje a skončíme u stoperů.
EURO 2020 nám ukázalo, že reprezentační tým je velmi dobře poskládaný, že je soudržný, pracovitý, perspektivní a jsem přesvědčen, že uspěje i v kvalifikaci na mistrovství světa v Kataru, které se koná už příští rok. Jen je třeba dořešit několik postů. Po přípravě s Itálií i já viděl problém stoperů, vyřešilo se to jednak bezpečnější hrou hráčů před nimi a hlavně pomohl Kalas, který hrál výborně, navíc už bude moci hrát Kudela. Slabinou, o které soupeři vědí jsou křídelní prostory z hlediska defenzívy, hlavně vlevo a není to jen o Bořilovi, ale také hráčích před ním. Problém nevidím v brance, Vaclík chytal skvěle, v přípravě s Itálií také zjistil, že našim obráncům nemůže rozehrávat míče pod tlakem soupeře jako obráncům v Seville. Na kraje v záloze a do středu hřiště je možností hodně (Souček, Král, Holeš, Barák, Ševčík, Masopust, Jankto a další), jen musí mít odpovídající formu. Skvěle se prezentoval Schick v útoku, 5 branek a nejlepší střelec turnaje společně s Ronaldem to hovoří za všechno. O brance z poloviny hřiště v utkání se Skotskem ani nemluvě. Každá jeho branka byla jiná, hlavou, pravou i levou nohou, z pokutového kopu i zmiňovaná dalekonosná.
Ne, nemám obavy z fungování naší fotbalové reprezentace. Jen se musí trenéři trefit do způsobu hry, který odpovídá typologii a kvalitě našich hráčů. Před EURO nám pomohla příprava s Itálií, jen je třeba si uvědomit, že moderní fotbal je o všech modifikacích rychlosti a to nejen pohybu, ale i myšlení, reakce, provedení atd. Naše hra byla více dopomala, bez momentu překvapení pro soupeře. Mně velmi chyběla rychlá, přímočará přechodová fáze po zisku míče. Místo toho jsme viděli časté obehrávání soupeře ze strany na stranu, často dozadu. V tom jsem viděl největší, zřejmě systémovou, tedy vědomou chybnou strategii našeho týmu nastavenou trenéry. Chybnou především v utkáních s Anglií a Dánskem, kdy jsme brzy inkasovali branku a měli proto za úkol pro odvrácení prohry vstřelit branku. Rozumím asi nejlepšímu trenérovi na světě Pepe Guardiolovi, „vynálezci“ tiky taka, když říká, že když mám míč v držení, nemůžu obdržet branku. Tomu rozumím, ale to je logicky efektivní, jen pokud jsem ve vedení ve skóre. Pokud prohrávám a potřebuji minimálně vyrovnat, tak mě držení míče nezachrání. Pokud nejdu za vstřelením branky, tak výsledkem je prohra. A to se nám stalo ve zmíněných dvou utkáních s Anglií a Dánskem.
Tento můj pohled potvrzuje úspěšnost týmů které naopak po zisku míče se snažili hrát rychle nahoru, často ve sprintu do nepřipraveného soupeře, včetně míčů za obranu na hráče ve sprintových nábězích. Naopak neúspěch týmů jako Španělsko, částečně Portugalsko a Chorvatsko, které používají tzv. „tiky taka“ potvrzuje, že je nejen nudný pro diváka, ale především dnes už na špičkové úrovni neefektivní, tedy neúspěšný.
O tom, že fotbal je často nevyzpytatelný a nepředvídatelný svědčí fakt, že všichni tři postupující týmy do osmifinále ze skupiny F (Francie, Německo a Portugalsko), která byla proto nazvaná skupinou smrti byly vyřazeny hned v osmifinále, mezi nejlepších osm týmů tedy nepostoupily. O to více vynikne úspěch, který náš tým dosáhl postupem do čtvrtfinále výhrou s Nizozemskem 2:0.