Asi se shodneme, že derby pražských „S“ patří k nejočekávanějším utkáním celého ročníku nejvyšší fotbalové soutěže historicky. Já jsem si s potěšením prošel v pátečním „Sport magazínu“ chronologický přehled všech 297 dosud odehraných vzájemných utkání. Nevím proč, ale dobře si pamatuji na utkání č. 170, což v televizním přenosu hodně zdůrazňovali, které jsem ve svých 14-ti letech, tedy jak jsem zjistil v magazínu dne 29.6.1968 sledoval se svým tátou, velkým Slávistou u tenkrát pouze černobílé televize. Od té doby jsem se stal také fanouškem Slávie, s výjimkou let, kdy se Slávia stala mým soupeřem na hřišti nebo později na trenérské lavičce. Proto se přiznám, že Slávii fandím i dnes a mám radost, jak celý klub včetně sportovního a v souladu s tím i trenérského vedení funguje. To, že jsou několik sezón nejlepší totiž není dílem náhody, ale logickým (zvýraznění termínu „logickým“ jsem použil, protože fotbal podle mého dlouholetého názoru logiku má a už dávno neplatí replika někdejšího trenéra pana Pospíchala) výsledkem jejich práce.
Sparta začala utkání lépe, u hráčů Slávie doznívala únava z náročného zápasového programu. Zkrátka svaly i hlavu museli její hráči postupně rozpohybovat. Přesto, že jsem přesvědčen, že trenér Trpišovský při určování základní sestavy proti Spartě myslel i na vytíženost hráčů, ale i následující odvetu Evropské ligy s londýnským Arsenalem, což trenéři neradi před utkáním prozrazují. Proto byla klíčová branka Holeše několik vteřin před odchodem na poločasovou přestávku zlomovým momentem.
U Holeše se na chvíli zastavím. Jednak na mě dělá dojem fotbalově i lidsky, tedy mentalitou a především charakterem (skromný introvert, pracovitý a ochotný se obětovat pro tým) velmi podobný současné hvězdě West Hamu United Tomáši Součkovi. Po brance na Arsenalu si „dovolil“ po kombinaci nakrátko a na dotek s Provodem a Stanciem zakončit přesným „obstřelem“ svojí slabší levou nohou. I když termín slabší už asi používat v jeho případě nebudu. Opravdu důkaz sebevědomí, které, jak jsem měl pocit mu ještě nedávno scházelo.
Kdo očekával ve druhém poločasu nápor týmu Sparty ve snaze o vyrovnání, tak musel být zklamán. Hráči Slávie i díky několika střídáním potvrdili, že na únavu hráčů se jejich soupeři, včetně největšího rivala Sparty, spoléhat nemohou.
Výhra Baníku Ostrava s Opavou 3:0 má opět jednoznačně fotbalovou logiku. A ta spočívá v tom, že trenér Baníku Smetana, na rozdíl od trenéra Opavy Kováče, jak jsem psal již v předchozím komentáři, přesně trefil hřebíček na hlavičku ve volbě základní strategie hry v kontextu s typologií a kvalitou svých hráčů. Vysvětloval jsem to v komentáři k předchozímu kolu, po utkání to trenér Smetana potvrdil, když řekl k taktickému plánu Baníku: „Nechali jsme soupeře (neúčelně) kombinovat a čekali na chyby“. Ty logicky přišly a proto bylo brzy rozhodnuto, už během první půlhodiny se prosadil 2 krát útočník Zajíc, jeho třetí branka nebyla uznána pro ofsajd. Poměr procenta držení míče? 68:32 pro Opavu, ale výsledek 3:0 pro Baník.
A co trenér Kováč? Ten chce hrát s Opavou konstruktivní rozehrávku od brankáře, fotbal na vysoké držení míče, i když k tomu nemají jeho hráči odpovídající schopnosti a fotbalovou kvalitu. To, že nemá trenérské zkušenosti včetně potřebné trenérské licence nikomu v Opavě nevadí, protože jim nedojde, že je to příčina těchto trenérských chyb a chybných rozhodnutí. O jeho angažmá rozhodlo, že je kamarádem hráčské legendy a dnes začínajícího sportovního ředitele Pavla Zavadila a ve Spartě působil jako „ikstý“ asistent, který sledoval hráče Sparty na hostování, ale nikdy jako trenér nefungoval, neměl odpovědnost za výsledky…
O tom, že trenér Baníku Smetana je trenérem z praxe a vůbec nevadí, že „jen“ od mládeže a juniorky, kde trenér řeší stejné věci, jako ten ligový, jen pod větším tlakem na výsledek, svědčí jeho správný odhad volby způsobu hry a schopností svých hráčů. Proto za neúspěšnou sezónu Baníku není zodpovědný nedávno odvolaný trenér Kozel. Ten přijal angažmá s jasným zadáním vedení klubu, které sedělo na jeho trenérskou filosofii, ale zcela ignorovalo typologii, schopnosti a možnosti jejich hráčů. Teď se konečně trefili na vhodného trenéra pro svůj tým, navíc znalého prostředí a podstatně levnějšího.
V tomto komentáři se věnuji hodně trenérům a nebude tomu jinak v dalším utkání. Do Karviné totiž přijela Viktoria Plzeň a stáli tak na trenérské lavičce dva mojí bývalí svěřenci z angažmá v Jablonci. Na karvinskou lavičku se vrátil nedávno Jožka Weber a favorizovanou Plzeň (kde jsem také více než dvě sezóny hrál) vede Adrian Guĺa. Oba mají jedno společné, už v době, kdy jsem je trénoval jsem poznal, že mají předpoklady pro trenérskou práci. Zdaleka ne každý ligový fotbalista nemá předpoklady, i když si myslí, že je má, pro tuto velmi a velmi náročnou práci. Adrian Guĺa chce hrát s vysokým držením míče a i když má daleko kvalitnější hráčský materiál, tak moc přesvědčivé výkony jeho tým nedosahuje. V Karviné do utkání jeho svěřenci doslova „vlétli“, neproměnili několik velkých šancí a jak už to bývá, z brejku je potrestal soupeř. Do druhého poločasu došlo ke střídání a vyrovnal útočník Beauguel, který je podle mého názoru daleko efektivnějším a týmovějším hráčem, než Ondrášek. Neznám zdravotní stav hráčů Plzně a nesleduji tréninky, ale mám pro sebe a na dálku jasno, komu z těch dvou bych dával přednost. K ostatním utkáním jen krátce:
Utkáním o evropské poháry bylo utkání Slovácka, kam přijel Liberec. I když jediná branka padla z pokutového kopu a zajistila domácímu Slovácku zisk důležitých tří bodů, tak se bylo na co dívat. Oba týmy mají ve svém středu řadu rychlých hráčů, hrají proto rychle dopředu po zisku míče a jsou dobře trenérsky vedeny a je to vidět. Zajímavostí bylo utkání dvou bratrů Sadílků proti sobě. Spokojenější byl určitě ten „slovácký“. V tomto kontextu mně nedá, abych nevzpomněl na utkání mezi pražskou Duklou a Sigmou Olomouc na podzim roku 1982 v Olomouci, ve kterém jsem hrál za Sigmu. V utkání totiž nastoupili dokonce tři bratři Fialovi, kteří pochází ze Slatinic vesnice nedaleko Olomouce, sousední vesnice jako já z Lutína. Honza za Duklu, později reprezentant a fotbalista roku 1986, Jaromír a Jiří v dresu Sigmy. Mám pocit, že se to nebude moc dlouho opakovat.
Do pohárů se tlačí i Jablonec, který porazil Zlín 3:1. Střetli se tak dva zkušení trenéři Rada a Páník. O výhře rozhodl nástup do druhého poločasu, kdy jablonečtí vstřelili dvě branky.
Poslední zajímavou skupinou jsou čtyři utkání, která mají něco společného. Na první pohled jsou v nich nejohroženější týmy z hlediska sestupu, ale také utkání na nejhorších terénech, na kterých se podepsalo počasí v brzkém zahájení jarní části soutěže. A to ještě nestačí. Ta utkání mají totiž společné to, že všechna čtyři skončila výhrou hostů, což podle mých zkušeností částečně ovlivnila i nekvalitní hrací plocha, která nahrává jednoduššímu způsobu hry na brejky po chybách, což je způsob hry typický pro hostující týmy.
Začnu utkáním Pardubice v. Bohemians. Na stadionu v „Ďolíčku“ jsou totiž Pardubice „doma“ a Bohemians doma. Přesto jsem přesvědčen, že výhru Bohemians 0:2 v tomto případě způsobil přísný pokutový kop a vyloučení pardubického obránce Proseka již ve 42. minutě.
„Zlaté“ body získalo Brno výhrou 2:0 v Českých Budějovicích. Domácí tým už nevyhrál 8 utkání v sérii (jen tři remízy) a z naděje na „pohárové“ umístění, jak se během ročníku uvažovalo, nezbylo nic.
Další dnes už téměř jistý sestupující Příbram odevzdala body Sigmě Olomouc po prohře na svém stadionu 0:2. Rozhodly, jak jinak, dva rychlé protiútoky po laciných ztrátách míčů na hrbolatém terénu v závěru utkání.
V utkání Teplic s Mladou Boleslaví už oba soupeři věděli o zisku tří bodů Brna na jihu Čech, proto bylo na hřišti hodně nervozity. Asi nejhorší terén v nejvyšší soutěži vyhovoval, jak jsem se už zmínil, hostujícímu týmu Mladé Boleslavi a jeho rychlým protiútokům.