Máme za sebou, myslím fanoušci fotbalu, dva dny očekávání a nervy drásajících tří utkání play off o účast našich zástupců ve skupinové fázi Evropské ligy. Ze tří uchazečů (čtvrtým je Sparta Praha, která po zisku národního poháru byla nasazena přímo do skupinové fáze) postoupili dva, Slávia Praha a Slovan Liberec. Podruhé za sebou se to nepodařilo Viktorii Plzeň.
Naprosto unikátním faktem těchto tří bitev je fakt, že ve všech třech byl klíčovým parametrem úspěšnosti pokutový kop. Jednou v prospěch českého týmu Liberce až v nastaveném času, dvakrát v neprospěch našich týmů Plzně a dokonce opakovaně proti Slávii. Vzhledem k play off Ligy mistrů, což je nejcennější klubová soutěž, dostane přednost utkání Slávie v Dánsku s dánským mistrem Midtjylland.
Začnu bezbrankovým výsledkem prvního utkání v Praze, kde se přesně potvrdila charakteristika hry (atletický běžecký tým, silný v osobních soubojích a hlavně s vysokým napadáním rozehrávky soupeře. Tedy podobná charakteristika, jako tým Slávie pod trenérem Trpišovským. Proto jsem v pražském utkání pochopil jednoduchý způsob zahajování útočné fáze nacvičeným výkopem brankáře Dánů na polovinu soupeře a soubojově snaha o zisk odraženého míče, tedy nejen jednoduchost, ale především bezpečnost při znalosti předností Slávie. I proto si hráči Slávie nedokázali vypracovat obvyklý počet vyložených šancí.
V odvetě v Dánsku jsem očekával obrácený herní projev, tedy napadání ze strany hráčů Slávie rozehrávky Dánů, při jejich snaze vstřelit postupovou branku a hrozit po zisku míče z rychlých protiútoků. Jenže hned v úvodu utkání vstřelená vedoucí branka Slávie po rohovém kopu (autorem byl Olayinka) zřejmě všechno v hlavách hráčů Slávie změnila, nepředpokládám totiž, že následující průběh utkání byl taktickým plánem trenéra.
Mám na mysli změnu v hlavách v tom smyslu, že při vědomí, že soupeř musí k postupu vstřelit dvě branky za předpokladu, že už žádnou neinkasuje, my už nemusíme (hráči Slávie) hru tlačit před branku Midtjyllandu, stačí nám jen držet míč, protože jak tvrdil trenér Barcelony Guardiola při předlouhém držení míče jeho týmu známé jako „tiky taka“, „kdo drží míč nemůže inkasovat“. Jenže hráči Slávie podle mého názoru začali s touto strategií hazardovat a zaměřili se dobrovolně na držení míče na vlastní polovině hřiště, což nahrávalo způsobu hry soupeře s vysokým napadáním. Jak si jinak vysvětlit časté situace, kdy se dobrovolně v přihrávkách vrátili z poloviny soupeře až k brankáři Kolářovi. Tím se hráči Slávie dostávali samy pod tlak, hrálo se převážně na jejich polovině hřiště (opakuji i vlastní vinou). Z toho pramenily standardní situace, které, jak se vědělo už před prvním utkáním v Praze, měl soupeř velmi nebezpečné.
Po vyrovnání na 1:1 po centru a zaváhání brankáře Koláře, z dalšího rohového kopu došlo k nešťastnému nepovedenému odkopu Traorého (situace, kdy hráč si netroufne jednoduchý odkop provést svojí slabší nohou, hraje to tzv. „bekendem), kdy míč vrátil zpět pověstnou „svící“ do pokutového území a ten se doslova snesl ze vzduchu a přistál nečekaně na ruce Holeše.
No a příběh s opakovanou penaltou už všichni známe. Kolář tu první vyrazil a po zásahu VAR se penalta opakovala kvůli cca deseti centimetrům, které dělily v momentě kopu hráče chodidlo Koláře od brankové čáry. I když vím, že rozhodčí rozhodl podle pravidel, tak s tímto rozhodnutím nesouhlasím a jsem jednoznačně na straně Slávie, ale to je tak všechno, co s tím můžu dělat. Ano, vím, že v poslední době rozhodčí několik pokutových kopů nechali opakovat, ale určitě sto násobně krát tyto centimetry neřešili. A přidávám se k těm, co se ptají, proč tedy při tak striktním posuzování postavení brankáře Koláře stejným způsobem nepřistoupil VAR k držení za dres hráče Slávie Kuchtu. To by bylo fér. Souhlasím s tím, že drobné držení za dres nebylo příčinou pádu Kuchty, ten toho k pádu využil, jenže stejně tak několik centimetrů v postavení brankáře Koláře nebylo příčinou jeho úspěšného vyražení míče při pokutovém kopu. Jediným parametrem, proč a zda s čistým svědomím rozhodčí u VAR takto rozhodl by bylo vědět, jak by rozhodl v naprosto totožné situaci na druhé straně hřiště, jenže to se nikdy nedozvíme…
Když jsem na začátku komentáře začal těmi penaltami, tak musím zmínit, že liberečtí měli v utkání s Apoelem šťastnější zkušenost s pokutovým kopem. Až v nastaveném času podobně jako u Slávie přistál míč na ruce hráče kyperského týmu a Mara si s proměněním penalty nedělal problém a radost všech libereckých hráčů, trenérů i fanoušků mohla začít.
Tým plzeňské Viktorie naopak obdržel v utkání s izraelským týmem Hapoel Beer Ševa rozhodující branku hned v úvodu utkání také z pokutového kopu za faul brankáře Hrušky a musím bohužel konstatovat, že mě potom svým výkonem a především způsobem hry zklamal. V utkání byl totiž soupeř rychlejší, především po zisku míče hrál přímočaře, hráči Plzně je nestačili zachytávat. Plzeňští měli sice míč častěji na kopačkách, ale to jen proto, že po brzkém vedení se soupeř zatáhl a hráči Viktorie hráli pomalu se spoustou kombinace do nohy, bez pohybu. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem ještě zdravotně mohl hrát za „staré pány“, tak jsme si zakázali přihrávat dlouhé míče do prostoru, museli jsme jen do nohy, abychom nemuseli moc běhat a tak hrála včera Viktoria Plzeň. Tam se ukázalo, jak jsou typologicky hráči Čermák, Bucha, oba stopeři ve srovnání s každým hráčem soupeře pomalí. La Loua, Kayamba, Kopic jsou rychlejší, ale zase zmatkaři. Vůbec se neprosadil Ondrášek atd. Zkrátka evropská úroveň je jiná, než česká nejvyšší soutěž. Jiná hlavně v rychlosti pohybu, práce s míčem a dynamické technice. A to je společně s tahanicemi kolem pokutového kopu proti Slávii poučení z těchto tří utkání play off Evropské ligy.