V tomto svém komentáři se pokusím vysvětlit a na několika příkladech dokázat, že práce fotbalového trenéra je velmi náročná, má svoje specifika a klade vysoké nároky na odbornost a přirozenou lidskou inteligenci člověka, který se chce v tomto oboru prosadit. Bude to zároveň další moje kapitola k tématu pod názvem „Proč i skvělá kariéra úspěšného fotbalisty nestačí jako zaručený předpoklad úspěšného trenéra“. Ve svých několikaletých komentářích se tomuto tématu věnuji a to přesto, že sám jsem bývalým prvoligovým fotbalistou, který ovšem věděl, že se musí vzdělávat, kromě fotbalové odbornosti, také v mnoha dalších oborech jako je psychologie, pedagogika a sledovat změny v oblasti klubové struktury a tím i jeho hierarchie.
V létě došlo v prvoligovém klubu SK Sigma Olomouc, kde jsem pracoval 17 let, ke změně na postu hlavního trenéra „A“ mužstva. Místo trenéra Jílka, kterého angažovala pražská Sparta, vedení klubu angažovalo bývalého výborného fotbalistu Radoslava Látala. Já jsem proto 2. července 2019 napsal na svoje webové stránky svůj pohled na tento krok. Ze strany vedení jsem si přečetl, že tým potřebuje více agresivity a nový impuls. Moje reakce tento krok v tomto komentáři volbu trenéra Látala zpochybňovala, proč si můžete na mých webových stránkách přečíst. Komentář má název: „Jak se projeví změna trenéra týmu Sigmy Olomouc“?
Doporučuji přečíst, nemá význam jej nyní celý přepisovat. Jde mi o to, že jsem nezpochybňoval Látalovi hráčské úspěchy, ale i přes úspěšné trenérské výsledky v Polsku, Bělorusku a na Slovensku ten trenérský v Sigmě ano. Vycházel jsem při tom ze znalosti trenéra Látala jako velmi prchlivého člověka, bez potřebných předpokladů vhodně komunikovat s hráči, což považuji za základ v práci s lidmi v jakékoliv oblasti. Bohužel moje pesimistické předpoklady se naplnily, dost se obávám, že trenér Látal nedokáže hráčskou kabinu zvládnout, spíše ji svým chováním a kritikou přes média rozhádá.
Znovu jsem si to uvědomil dnes při čtení rozhovoru v deníku Sport s fotbalistou Švejdíkem na téma nového trenéra Viktorie Plzeň Adriana Gulu. Hráč Švejdík kromě mnoha jiných předností trenéra Guly říká, že jeho komunikace s hráči funguje na partnerské bázi. Jen dodám, že tímto způsobem jsem k hráčům přistupoval v celé své kariéře i já, což někteří, jako jeden bodrý olomoucký trenér, který si jak se říká „neviděl do pusy“, považovali za moji slabost a tvrdili, že jsem hodný trenér. Nechápali, že nastavit jasná pravidla a vyžadovat jejich důsledné dodržování jde i slušnou formou komunikace na partnerské bázi.
Mimochodem fotbalistu Adriana Gulu jsem trénoval. Vyžádal jsem si ho jako trenér Jablonce z Opavy. Byl to prototyp fotbalisty podle mých představ. Pracovitý, ale zároveň uměl hrát fotbal. Už tenkrát, v roce 2002 měl při kondičním běhu na vytrvalost svůj sporttester (jinak jsme zdaleka neměli pro každého hráče jeden) a sledoval si správnou tepovou frekvenci. Jako trenéra ho neznám, jen o něm čtu v médiích a jeho ctižádost a touha po vzdělávání se v trenérské práci mě nepřekvapuje.
Vrátím se k trenérovi Sigmy Látalovi. Podle mého názoru není náhoda, že dva v současné době jedni z nejlepších trenérů v Česku jsou Jílek a Trpišovský, tedy trenéři bez prvoligové hráčské minulosti. Fotbalista Švejdík přirovnává způsob práce progresívního úspěšného trenéra Gulu s prací trenéra Jílka, kterého v Olomouci nahradil trenér Látal. Všeobecně se ví, že je úplně jiný mentalitou, inteligencí a tím i schopností komunikovat vhodně s hráči, jenže vedení Sigmy právě tuto změnu hledalo, což ovšem byla velká chyba. Výsledkem jsou neshody mezi trenérem a hráčem (Pilař), podle mého názoru nevhodná hodnocení na tiskovkách po utkání, kritika starších hráčů atd. Abych byl správně pochopen, kritika je v pořádku, ale musí zůstat v kabině, ne v emocích hned po utkání. O něčem také vypovídají trenérovy žluté karty za chování na střídačce při utkání.
Abych toto své zamyšlení uzavřel, v současné době jsou kladeny daleko větší nároky na práci trenéra, než tomu bylo v minulosti. V době mojí aktivní hráčské kariéry trenérovi stačilo hodně křičet a nejraději vulgárně, to se vedení klubu líbilo. Dnes to nestačí, ale někteří trenéři se snaží pracovat a chovat se jako trenéři v jejich hráčské kariéře a to je tak trochu problém Radoslava Látala. Podle jeho vyjádření mu chybí v týmu „magoři“ jakým je například Pavel Zavadil v Opavě a kterým byl tak trochu on (Látal), ovšem v jiné době. Dnes už „magoři“ nemají šanci. V té souvislosti nemůžu opomenout moji kritiku Pavla Zavadila, který si dovolil kritizovat trenéra Jílka v médiích. Dovolil si to, protože je „magor“ a takové trenér Látal chce. Vidíte, jak to všechno do sebe zapadá jako puzzle. Trenér Látal by chtěl „magora“ Zavadila, který „natřel“ v médiích trenéra Jílka, kterého si vybrala k „A“ mužstvu Sparta, a toho nahradil v Sigmě trenér Látal, kterému v týmu chybí „magoři“. Když se nad tím zamyslíte, tak ta změna Látala za Jílka absolutně nemůže fungovat. A to nemluvím o typologii hráčů Sigmy. Nechci se jich zastávat, nemám potřebné informace o jejich pracovitosti a ctižádosti se ve výkonnosti posouvat, ale mnozí nemají předpoklady k fotbalu podle not Látala, ale podle not Jílka, viz. utkání se španělským velkoklubem Sevillou.
Kdo mě zná a čte moje komentáře tak ví, že nemám rád generály po bitvě. Proto si najděte na mých webových stránkách www.fotbal.palicak.cz můj komentář ze 2. července 2019, připomenu název „Jak se projeví změna trenéra týmu Sigmy Olomouc“, kde jsem možné a nakonec uskutečněné problémy trenérské výměny Jílka za Látala považoval za velmi pravděpodobné.
To je tedy můj pohled na situaci v Sigmě, klubu mého srdce, i když na utkání nechodím. Jako mnoho jiných bývalých hráčů jsem se s klubem po 17-ti letech poctivé práce (5 let jako hráč, zbytek v jiných funkcích včetně trenérské) nerozešel v dobrém, ale utkání se snažím sledovat v médiích. Na závěr mi dovolte prohlásit, že magoři už nejsou žádoucí…