Odpovědět na v nadpisu uvedený dotaz není jednoduché. V tomto svém komentáři se jen zamyslím nad způsoby herní strategie trenéra, jaký mají trenéři výběr obecně a jak si trenéři vybírají u nás v českém fotbalu.
Stejně jako jakákoliv činnost na světě i fotbal se neustále vyvíjí, já se v něm aktivně pohybuji už 56 let, proto s čistým svědomím můžu okomentovat i současnou situaci, kterou sleduji, ale i tu dávno minulou. V době, kdy jsem já hrál v dospělé kategorii, tedy v letech cca 1971 až 1989 se taktické varianty moc neřešily. Trenéři se zabývali především kondiční přípravou (museli jsme dělat z dnešního pohledu neskutečně nevhodné aktivity pro zdraví hráčů i herní kvalitu. Dnes musí být fotbalový trenér daleko větší odborník, musí znát varianty herní strategie, základního rozestavení či typologie hráče a z toho vyplývající zvolení ideálních hráčských postů v týmu a mnoho dalších znalostí. To stejné platí pro výběr způsobu herní strategie a té se budu tentokrát věnovat.
Základními herními strategiemi fotbalových trenérů u nás i ve světě, jak to vidím já, je fotbal založený na vysokém procentu držení míče nebo aktivním napadání se snahou o zisk míče a rychlý protiútok. Pak existují případy někdy mezi těmito dvěma protichůdnými herními styly, chcete-li strategiemi. Přesto, že dlouho u nás v Česku převládá většinový názor trenérů, jak dlouhodobě sleduji, že důkazem kvality týmu a jejich trenéra je parametr vysoké procento držení, já to tak nevidím. Přesto, že k dokonalosti přivedl toto tzv. tiky taka tehdejší skvělý trenér Barcelony Guardiola a po něm se to snažilo implantovat hodně trenérů i do českého fotbalu. Nic proti tomu, to je totiž věc každého trenéra.
Problém je ovšem v tom, že ne každý fotbalista, potažmo každý fotbalový tým dokáže tento způsob hry realizovat na hřišti v utkání. Obecně přeci platí, a mnohokrát jsem to tady ve svých komentářích tvrdil, že každý trenér by měl zvolit takovou herní strategii, která odpovídá typologii a možnostem jeho hráčů. A to se často nestává.
I díky tomu, že jsem ve své kariéře vedl i v nejvyšší soutěži týmy, jehož hráči výkonností nedosahovali ani průměru soutěže, museli jsme to nahrazovat jinak a hrát jinak. Více ze zabezpečené obrany atd. I proto inklinuji k fotbalu německého trenéra Kloppa nebo českého trenéra Trpišovského, tedy celoplošné napadání (v rámci možností) a rychlý, přímočarý přechod k soupeřově brance, tlačit se do pokutového území.
A jsem stoprocentně přesvědčen, že v globálu nejsou čeští fotbalisté od malička dobře připraveni z hlediska práce s míčem (první dotek atd.) a orientace v prostoru na tento tiky taka fotbal. Přesto to mnozí trenéři po svých hráčích chtějí a jejich soupeři toho dokonale využívají. Nevím kde přesně, ale v českém fotbalu se rozmohl názor, že kdo nehraje na vysoké procento držení míče není dobrý trenér. A já tvrdím, že zvolit vhodný způsob herní strategie z hlediska typologie a kvality hráčů je ukázkou vysoké kvality trenéra. Na dokreslení uvedu jeden naivní, ale typický příklad z nižší soutěže a další z těch vyšších. Před cca pěti lety jsem sledoval utkání nižší soutěže a jeden z trenérů celé utkání nezavřel pusu a předával svým hráčům permanentně jediný pokyn „napadej“!! Jeho kluci sice napadali soupeře, ale prohráli 0:12.
Uvedu několik známých případů. Touto strategií se prezentoval před a v době EURO 2012 trenér české reprezentace Bílek. Na EURO v prvním utkání díky této nesmyslné strategii jsme vyhořeli s Ruskem 1:4 a mohlo to být opravdu 1:10. V dalších utkáních ve skupině od tohoto způsobu upustil a dvě výhry nám stačily na postup do čtvrtfinále.
Trenéra Sparty Ščasného, který je zastáncem hry na vysoké procento držení míče, říká tomu dominance, před několika lety po několika nepříznivých výsledcích vystřídal ve Spartě mladý trenér Holoubek a postoupil s ní do vyřazovací fáze Evropské ligy. V té souvislosti mě napadá jedna paralela se současnou Spartou. Tenkrát na EURO 2012 v Polsku byl pro mě propagátorem držení míče i klíčový hráč reprezentace Tomáš Rosický. Cítím i dnes, že to tak trochu trenéru Bílkovi tenkrát „poradil“… , který byl tímto způsobem zvyklý hrát v Arsenalu, kde měl ovšem kvalitní spoluhráče. A dnes jsou oba dva, tedy Ščasný a Rosický u týmu Sparty a zřejmě i proto si tak rozumí. No a po utkání s Bohemians jsem četl, že hráči Sparty zbytečně předržovali míč apod. Uvidíme, jak to bude dále.
Dalším příkladem je tým Slovácka. Mladý trenér Slovácka, můj bývalý svěřenec z týmu Ratíškovic a Jablonce Michal Kordula, chtěl s týmem Slovácka držením míče být úspěšný, ale ono to nefungovalo. U týmu ho vystřídal zkušenější trenér Svědík, změnil herní strategii na rychlý přechod po zisku míče a výsledkem je plno získaných bodů v závěru podzimu a nyní ve 20. kole F:L výhra ve Zlíně.
Posledním příkladem jsou poslední angažmá současného trenéra reprezentace Šilhavého. Jeho dlouholetá herní strategie je založena na důsledné organizaci hry v defenzívě a rychlém protiútoku. S tím byl úspěšný v Liberci (skupina Evropské ligy), ve Slávii (mistrovský titul) a nyní po převzetí reprezentace od Karla Jarolíma. Tady byla ještě jedna příčina a to je komunikace s hráči, ale to je jiné téma.
Na závěr jen dodám, že každý způsob herní strategie může být úspěšný, jen si musí sednout s předpoklady a možnostmi hráčů, tedy jejich typologií a kvalitou. Proto někteří trenéři neodsuzujte kohokoliv za jakýkoliv výběr způsobu hry v tomto smyslu.