Máme za sebou celou podzimní část programu fotbalového týmu České republiky. Jako její šéfové, tedy hlavní trenéři se prezentovali dva kolegové, Karel Jarolím a Jaroslav Šilhavý a nabízí se srovnání práce obou fotbalových expertů. Dnes, po pražském utkání se Slovenskem vychází srovnání jednoznačně ve prospěch druhého jmenovaného.
A já dodávám, že ve fotbalu v takovém případě nelze srovnávat jen strohé výsledky, i když i ty samy o sobě jsou ve sportu důležité a u reprezentace dvojnásob. Jenže k těmto výsledkům vede dlouhá cesta a roli hraje mnoho faktorů a trenérských „disciplín“. I tady, a já to tvrdím celý svůj fotbalový život a nesouhlasím tak s legendárním trenérem Pospíchalem, se potvrzuje, že fotbal má logiku. Nebo si myslíte, že k týmu přišel trenér Šilhavý, mávl kouzelným proutkem, který trenér Jarolím neměl a všechno začalo fungovat. Ne, tak jednoduché to není.
Já jsem už nedávno psal o tom, že oba zmiňovaní trenéři jsou v mnoha směrech rozdílní a já teď mířím k lidským vlastnostem. Všichni si totiž píšeme tzv. svoji vizitku, což je virtuální karta, na kterou se píší všechna pozitiva i negativa během svého života osobního a také profesního. A na této virtuální kartě já vidím velké rozdíly především na stránce, která se týká mentality a charakteru. Často se tímto tématem zabývám ve svých komentářích, ovšem z hlediska fotbalistů, ale jsem přesvědčen, že zcela stejné hledisko funguje i u trenérů. A tady já vidím nejpodstatnější parametr, který otočil kormidlo a tím i atmosféru v týmu české reprezentace o 180 stupňů, což slyšíme z úst každého hráče, který dostal před ústa po odvolání trenéra Jarolíma a nástupu trenéra Šilhavého, mikrofon.
Jak už jsem psal v roce 2005, tedy před 13-ti lety ve své seminární práci na téma „Moje trenérská filosofie“, klíčem ke všemu v práci s lidmi, tedy i v práci trenéra, je komunikace. A tady v tomto případě to vidíme jako praktický důkaz toho, že to tak je. Klíčem k jednoznačně pozitivnímu obratu ve výsledcích a výkonech české reprezentace je komunikace nového trenéra a jeho realizačního týmu s hráči, schopnost naslouchat jejich rozumným názorům a potřebám s tím, že nejvyšším šéfem je pořád trenér, který se o hráče a jejich názory, starosti a problémy zajímá.
Klíčovým faktorem tedy není základní rozestavení a další fotbalové disciplíny, i když bez nich by to nešlo. Jenže pokud je hráči a celý tým nedokáží díky nezdravé atmosféře v týmu v utkání uplatnit, tak se požadované výkony a potažmo výsledky dostavit nemohou. Hráči si podvědomě ulevují v dostupování soupeřů, přepínání po ztrátě míče, nedůsledně si plní povinnosti v organizaci hry, která je v současném fotbalu extra důležitá (opět jasně deklarováno už v roce 2005 v seminární práci), nepracují pro tým, vytrácí se týmové myšlení atd.
Zaslechl jsem i názor, že zatím hrála česká reprezentace pod trenérem Šilhavým jen se slabými soupeři. Ano, s Německem, Francií a dalšími giganty nehrála, ale na druhou stranu Ukrajina, Slovensko a Polsko nejsou žádná „ořezávátka“ a já jsem přesvědčen, že náš tým pod trenérem Šilhavým hodně pozlobí i tyto nejúspěšnější týmy. Zárukou k tomu je mi nová mladá generace hráčů, která není zkažená dlouho uplatňovanou teorií v českém fotbalovém prostředí, která tvrdila, že kvalitní fotbalista musí být tak trochu grázlík. Nebo si to o hráčích Janktovi, Vydrovi, Pavelkovi a dalších opravdu myslíte? Já ne, protože by si je trenér Šilhavý do týmu nevzal. U trenéra Jarolíma bych tu jistotu neměl. Proč? Protože je jiný….