Možná máte teď, po přečtení nadpisu tohoto mého zamyšlení nad svým životem s fotbalem, pocit, že se chci nějak „přiživit“ na podle mého názoru bulvárem zavánějící knihou skvělé české biatlonistky Gabriely Koukalové. Ne, to v žádném případě. Jen mi název její knihy přišel výstižný k tématu, o kterém chci nyní psát.
Přesto, že se budu věnovat sportu, který mě provází celý život a který mě zařadil do malé skupiny lidí, kteří dělají celý život to, co je baví a já doufám, že mi to vydrží i nadále, neměl jsem to často vůbec jednoduché. Vždy jsem se snažil dozvědět se a naučit co nejvíce i přes nepochopení a často i závist okolí. Zkrátka jsem chtěl být vždy před ostatními a tím jsem byl v mnoha ohledech JINÝ, než převážná většina hráčů, trenérů a jiných, kteří ve fotbalu pracovali. Fotbal jsem miloval už v dětství a o tom, jak se měnil fotbal jako takový a prostředí, v kterém fungoval, bych mohl napsat knihu, která by byla zcela jistě zajímavá nejen pro současné aktéry, tedy hráče a trenéry, ale i příznivce.
Do 20-ti let jsem hrál v rodném Lutíně, vesnici nedaleko Olomouce a známé především fabrikou na výrobu čerpadel s názvem Sigma. Největším trestem v dětství pro mě bylo kdysi tradiční „domácí vězení“ a vrcholným trestem zákaz účasti na fotbalovém tréninku. Ten používala maminka, naštěstí tatínek sportovec tělem i duší mě nechal poplakat a tzv. „za minutu dvanáct“ mě vysvobodil a vysvětlil svojí manželce, že vynechat trénink není ten správný trest. Mám takový dojem, že pro dnešní kluky by byla takovým trestem naopak povinnost jít na trénink. Už tenkrát, tedy hluboko v minulém století (narodil jsem se v roce 1954) jsem sledoval veškeré dění o fotbalu z celého světa. Ze školy jsem přišel domů první a hltal čerstvé noviny ležící u dveří domu, které tam nechal listonoš, a samozřejmě zadní stranu věnovanou sportu a tedy i fotbalu. To mi zůstalo dodnes. Snažím se být v obrazu čerstvého dění ve fotbalu, což dnes při možnostech, které jsou včetně internetu je časově dosti náročné.
Ve 20-ti letech jsem rodnou hroudu opustil, narukoval na dvouletou vojnu a co bylo pro moji fotbalovou kariéru důležité, měl jsem za sebou ještě před ní od 17-ti let odehrané úspěšné tři sezóny v dospělém fotbalu na úrovni I.A třídy. Díky tomu jsem zaujal vojenské fotbalové kluby a první rok jsem hrál v Dukle Brno a druhý ve VTJ Hradec Králové.
Po vojně jsem se do Lutína nevrátil a přestoupil do Sigmy Olomouc a po roce v Národní lize jsem přestoupil do od dětství vytoužené I. ligy do klubu Škoda Plzeň. Tam i v dalších klubech poté jsem měl někdy pocit, že tam ani moc nepatřím. Neměl jsem problém se začleněním do týmu, ale vadil mi dlouhodobě přístup k fotbalu některých spoluhráčů. Vlastně jich byla většina. Fotbal je zajímal jen do okamžiku, než skončil trénink a některé nezajímal ani moc na tréninku. Chápu, že nemůžou být všichni stejní, ale já jsem si opravdu připadal JINÝ. Také v zájmu o fotbal. Často se stávalo, že se dva spoluhráči o něco z fotbalového prostředí přeli a věděli, na koho se mají obrátit ve věci rozhodnutí, kdo má pravdu. Samozřejmě na mě, protože věděli, že já se zajímám o fotbal komplexně, ne jen na hřišti. V té době jsem kromě deníku Československý sport odebíral i týdeník Gól a slovenský týdeník TIP.
Po každém utkání jsem o jeho průběhu hodně přemýšlel, už tenkrát také o krocích trenérů. Mnozí spoluhráči pařili někde v šantánu a já si dopisoval kroniku. Mimochodem mám v ní celou svoji fotbalovou kariéru naprosto skvěle zaznamenanou a je to zajímavé čtení. Pokud byl na utkání můj táta, tak jsme utkání dlouho rozebírali u nás doma i spolu.
Aktivní kariéru v nejvyšší soutěži jsem ukončil na dnešní zvyklosti příliš brzy v 31 letech a přiznám se, že jsem si bez fotbalu život nedokázal představit. Naštěstí jsem začal pracovat u mládeže v olomoucké Sigmě a dotáhl to až na hlavního trenéra v I. lize. A tady v této branži jsem si připadal totálně JINÝ, než naprostá většina kolegů trenérů. To byla doba, kdy hlasitost a vulgarity trenérů směrem k hráčům byly v přímé úměře s vnímanou kvalitou trenéra. V té době bych si nikdy nedovolil tvrdit, že budu trénovat prvoligový tým. Proč? Protože jsem používal zcela JINÝ způsob vyjadřování v komunikaci s hráči, nevnímal jsem hráče jako nějaké „blbečky“, které můžu urážet, zesměšňovat či dokonce ponižovat. Fotbalista byl pro mě partner, který má jiné postavení, povinnosti a zodpovědnost, ale stejný úkol jako trenér.
Vždy jsem jako trenér svoji trenérskou práci v tomto smyslu vnímal jinak, než naprostá většina kolem mě a dočkal se mnohých kritických hodnocení, ale podle mého názoru naprosto neadekvátních. Jeden bodrý moravský trenér o mně mnohokrát řekl, že jsem příliš hodný trenér. On totiž nepochopil, že slušnost není sprosté slovo, kterých on používá nespočet, a že slušný neznamená hodný. V dodržování mnou nastavených pravidel jsem byl totiž nekompromisní a ta pravidla odpovídala mému přístupu k fotbalu.
JINÝ, než mnozí jiní jsem byl vždy i v tom, že jsem na rozdíl od těch bývalých hráčů, kteří ví přesně, jak fotbal dělat a řeší to v kavárnách u kávy, tak já jsem se vzdělával a pracoval na sobě. Někteří z nich to v poslední době zkoušeli, myslím trenérské řemeslo, v mém současném klubu a vyhořeli, jako papír. Oni totiž hráli obstojně fotbal, ale vůbec neví, o čem to trénování je. Fotbal se totiž neustále vyvíjí, mění se i prostředí a společenské poměry, v kterých funguje a to mnozí nedokáží vnímat. A víte, co je na tom z mého hlediska nejzásadnější? Že v současném fotbalu se prosazují nejvíce fotbalisté, kteří fotbalu dávají to, co já kdysi a nová trenérská generace se prosazuje metodami, které já jsem již používal před lety ať už v taktice nebo přístupu k fotbalistům profesionálům. Proto je i mezi prvoligovými trenéry stále více těch, kteří nikdy nehráli profesionálně fotbal, jako Jílek, Hynek, Trpišovský, Holoubek a Svědík. Oni totiž nejsou nakaženi prostředím prvoligové kabiny a tím, jak fungovala. Více studují a vzdělávají se a bez toho se dnes trenér neobejde a tedy neprosadí. Také platí, že kdyby nebyli JINÍ, než ostatní Pavel Nedvěd a Petr Čech (Pavla nemusela podle dobře informovaného zdroje svého času kabina Sparty a Petra hráči české reprezentace), tak by se nedokázali prosadit na té nejvyšší profesionální úrovni. Já totiž tvrdím, že každý sportovec a tedy i fotbalista, by se měl snažit využít svůj potenciál co nejvíce. Tito dva to určitě dokázali a jsem přesvědčen, že se to povedlo i mně. Moje maximum bylo samozřejmě někde jinde, než to jejich. Bohužel mnozí fotbalisté svůj potenciál nevyužili zcela a to především vinou nedostatečného přístupu ke své práci, tedy fotbalu.
Pokud jde o trenéry, tak ještě jeden trend jsem si v poslední době všiml. Z nejvyšší soutěže se vytratili trenéři z řad bývalých hráčů Sparty Zůstal tam jen Martin Hašek (protože je také JINÝ než většina jeho bývalých spoluhráčů a dnes rádoby trenérů) a z mládeže Sparty Trpišovský a Holoubek. A víte, odkud je trenérů nejvíce? Ano z Olomouce nebo blízkého okolí jako Hapal, Pivarník, Jílek, Mucha, Hynek, Vrba, Petržela. A to není náhoda, jak jsem o tom psal nedávno. Všechny nás inspiroval legendární trenér Brückner, ale někteří ho kopírují úplně ve všem, včetně rozdělení kabiny na „zlatí“ a „prašiví“ s nedůvěrou v mladé hráče. Jenže v současné době by kluby s takovou personální politikou trenéra spokojeny nebyly. Tenkrát to nikdo neřešil, ale dnes je to důležitý zdroj příjmů. Kluby jsou totiž dnes soukromé firmy, které mají svého majitele a ekonomika stojí na příjmech a výdajích.
Po nástupu Pavla Hapala do Sparty jsem v následném komentáři napsal, aby si na skutečnost, že hráči Sparty na poli trenérském tahají za velmi krátký provaz dal pozor, protože oni určitě hodně těžce nesou, že trenérem Sparty není někdo z nich, např. Chovanec, Ivan Hašek, Bílek, Straka, Svoboda, Horňák, Jiří Novotný, Pavel Novotný, Frýdek, Siegl, Blažek… Oni totiž neví to, co já neustále píšu ve svých komentářích, že fotbal je dnes jiný a funguje v jiném prostředí a na to oni nemají schopnosti a vědomosti a pokud by jim někdo nekompetentní tým Sparty svěřil, tak by dopadli jako ti tady v mém současném klubu. A ve velkém rozhovoru v deníku Sport i Pavel Hapal prozradil, že tlaky od bývalých hráčů Sparty cítí, že ho inspiroval trenér Brückner, ale že se snaží mít svoji filosofii a svoji trenérskou cestu. Určitě také proto, že časy se hodně změnily a to je dobře pro český fotbal, Pavla Hapala i současnou Spartu.