V posledních dnech všichni vnímáme změnu myšlení našich nejbohatších klubů a s tím souvisí i otevření finančních kohoutků při získávání hráčských posil i ze zahraničí. Mě v této věci zaujal článek Pavla Janegy v deníku Sport na toto téma pod názvem „Cizinec ve Spartě? Rozhoduje odbornost, ne národnost“. V tom komentáři se mírně opřel do specifického českého fotbalového prostředí a poměrně silně se opřel do českých fotbalových trenérů, kterých se já, dlouholetý fotbalový trenér musím zastat.
Já bych se totiž maximálně opřel do toho českého fotbalového prostředí, v kterém ti čeští trenéři pracují. A znám to z vlastní zkušenosti i zkušeností některých svých kolegů. Než uvedu konkrétní příklady, tak musím souhlasit s jeho charakteristikou některých zakonzervovaných trenérů především z řad bývalých ligových hráčů, kteří nemají potřebu se neustále trenérsky vzdělávat, protože fotbal se opravdu velmi rychle vyvíjí a co jsem zažil u svých trenérů jako hráč už dávno neplatí. Tito bývalí hráči často řeší současný pohled na fotbal a jeho tréninkovou přípravu za oknem kavárny u kávičky a kritizují ty pracovité trenéry, kteří jdou s kůží na trh a sledují při své práci ty nejmodernější trendy ve fotbalu. Není náhodou, že mnozí z nich nepochází z řad bývalých ligových hráčů.
A jak je to tedy s tím českým fotbalovým prostředím? Pan Janega píše o neprobádaném terénu pražské Sparty při angažování italského, tedy zahraničního trenéra Stramaccioniho se svým početným realizačním týmem. A tady se zastavím u toho našeho fotbalového prostředí.
Určitě se najdou trenéři či fotbaloví příznivci, kteří nebudou této nové cestě fandit nebo jí budou dokonce přát krach. Přesto, že nesouhlasím s tezí, že zahraniční trenér by měl nám, českým trenérům ukazovat progresívní cesty k úspěšné trenérské fotbalové kariéře, tak krach mu nepřeji, i když vyloučit se to nedá. To prostředí totiž specifické opravdu je a věřte, že vím o čem mluvím.
Já jsem totiž přesvědčen, že v tvorbě specifického českého fotbalového prostředí mají prsty úplně jiní lidé, než jsou trenéři. Věřte, že bych mohl napsat knihu o složitém a nekonečném přesvědčování klubových vedení v minulosti i o takových dnes už samozřejmostech jako je trenér brankářů, masér, fyzioterapeut, absolvování fyzických či zdravotních testů, potřebu videa při sledování soupeřů i svých utkání, utratit za benzín při sledování příštího soupeře přímo na stadionu atd. Já vím, jsou to nepochopitelné věci, ale ve své době jsme s klubovým vedením my trenéři bojovali i o tyto dnes neodmyslitelné věci.
Jen si vzpomeňte, jakou moc měli a já doufám, že už je to jinak, starší fotbalisté, zvyklí na své pohodlí. Zažil jsem to i na vlastní kůži, že na přání těchto neprofesionálů musel trenér odejít. Zažil jsem případ, kdy trenér udělil hráči vysokou pokutu za příchod hráče na trénink ve stavu, kterým by neuspěl při dechové zkoušce za volantem automobilu a klubový šéf mu ji za zády trenéra vyplatil zpět. Vzpomeňte si, jak probíhala někdy před koncem minulého století revoluční změna v českém fotbalu (ve vyspělém fotbalovém světě již běžná) přechod od osobního způsobu bránění na zónový. V té první vlně změn jsem byl, kromě trenérů Hřebíka Ličky a Páníka i já a vím, jak negativně tyto změny někteří hráči vnímali a s nimi i mnozí funkcionáři, kteří slyšeli na jejich pochybnosti. S jakým „úspěchem“ přivedl trenér Lavička ve Spartě do svého realizačního týmu mentálního trenéra. Jak tyto progresívní trenéry naše specifické prostředí podrželo? To všechno si pamatuji i proto, že jsem se o podobné progresívní věci zajímal.
Nikdy jsem nesouhlasil s tezí platnou dlouhodobě v českém fotbalovém prostředí, že kvalitní fotbalista musí být tak trochu průšvihář. Se svým názorem jsem se nikdy netajil a šel jsem tak tzv. proti proudu. A postupně na to přišli i ostatní a dnes už všichni upřednostňují hráče s charakterem a správnou mentalitou. A já říkám konečně! Dotaz na toto téma jsem vznesl už v roce 1992 trenéru Brücknerovi, při jeho přednášce nám studentům Profi licence, protože i on kdysi zastával tento názor. Není náhoda, že nejdále to v období, o kterém tady píši dotáhli hráči Nedvěd a brankář Čech. Jsou to totiž praví profesionálové se vším, co k tomu v tom vyspělém profesionálním světě patří. I proto hráčská kabina Sparty, které veleli staří hráči, neměla v oblibě Pavla Nedvěda (hodně trénoval) a ta reprezentační zase Petra Čecha (kromě jiného není náhoda, že jako jeden z mála neroztrhal oblek při návratu reprezentace z úspěšné baráže v Černé Hoře). Oni dva se totiž tomu specifickému českému prostředí zcela vymykali.
Dnes má trenér Stramacciony kolem sebe snad 7 asistentů, což je ve vyspělém světě běžné a já doufám, že se potvrdí, že i to jsou nutné předpoklady k úspěšnosti celého týmu a tedy i klubu. Tímto svým zamyšlením jsem se chtěl zastat českých progresívních trenérů, kterých je stále hodně a nezáleží vůbec na věku, protože snad to nebude vypadat neskromně, když se mezi ně budu považovat i já, ale často nemají dostatečnou sílu bojovat se zastaralými názory svých nadřízených nebo pohodlností vlivných hráčů. Obě pražská „S“ s těmi stojatými vodami českého fotbalového prostředí snad pohnou a přidají se k nim postupně i další kluby. Mám na mysli vytvoření podmínek, dle vlastních možností, tak, aby tým a tím i trenér byli úspěšní. Aby kluby akceptovaly požadavky a představy (opět musím dodat dle svých možností) nejen zahraničního, ale i českého trenéra. A že by to mohlo jít už dnes vidíme na příkladu pražské Slávie a já doufám, že se přidají i další. Profese „fotbalový trenér“ totiž nemá v Česku dostatečný respekt, což by mohlo angažování italského trenéra Stramaccioniho alespoň částečně změnit. Jenže na to nesmí být trenéři sami.