Ve fotbalovém prostředí se pohybuji prakticky celý život a proto dokáži docela dobře srovnávat, jak fungoval fotbal kdysi a jak funguje dnes. Hledisek by se mohlo najít několik, ale já se budu v tomto komentáři zabývat ne fotbalem ve formě jeho fungování, zákulisí a podmínek, ale jeho herní stránkou.
Tak jako všechna odvětví a nejen sportovní, tak i fotbal se neuvěřitelně rychle vyvíjí a mění v mnoha směrech. Těch směrů je hodně, protože fotbal je sportem kolektivním, kontaktním, hraje v něm roli kondice, taktika, herní stránka a jako ve všech lidských činnostech v životě i psychika. A to všechno platí i pro tým soupeře. Jsou i jiné faktory, které fotbal ovlivňují, ale ty se netýkají přímo hry na trávníku.
Začnu jednou příhodou, která se mi přihodila asi před třemi lety. Pustil jsem si televizi a v ní běželo nějaké fotbalové utkání. Vzhledem k tomu, jak se hráči na hřišti prezentovali jsem se v první chvíli domníval, že se jedná o nějaké benefiční utkání známých sportovců z různých sportovních odvětví s charitativním záměrem. Naváděly mě na tento pohled i štulpny některých hráčů stažené až ke kotníkům. Po chvilkovém sledování jsem pochopil, že se jedná o památné finálové utkání Mistrovství Evropy v roce 1976 (tenkrát se ještě pro tuto akci nepoužíval název EURO) v Bělehradu, ve kterém naši reprezentanti porazili silné Německo po remíze 2:2 památnou „panenkovskou“ penaltou do středu branky a stali se tak mistry Evropy. Ano, tak nebetyčný to byl rozdíl ve srovnání se současným fotbalem.
To utkání jsem tenkrát sledoval v přímém přenosu na „péveesce“ (politickovýchovná světnice) na základní vojenské službě na letišti v Hradci Králové. Skákali jsme radostí a moc dobře si to pamatuji. Jenže od té doby uběhlo mnoho let a fotbal se změnil i během posledních několika let, která uběhla od sledování „neznámého“ záznamu.
Rok od vzpomínaného finále v Bělehradu jsem se stal prvoligovým hráčem v Plzni (přestoupil jsem tam z Olomouce) a mohl tak sledovat vývoj fotbalu až do dnešní doby. V době, o které mluvím se kladl maximální důraz na kondiční připravenost fotbalistů. Trenéři se předháněli v tréninkových dávkách, v množství naběhaných kilometrů či navzpíraných tun. Nikdo z trenérů, kteří mě v té době trénovali, nevěnoval dostatečnou pozornost technicko-taktické stránce fotbalu. My hráči jsme byli nabádáni jen k tomu soupeře přetlačit, uběhat, rozkopat apod. Z dnešního mého pohledu je neuvěřitelné, že řešení standartních situací v první lize se nijak netrénovalo. Jediným pokynem bylo neinkasovat branku. Jakým způsobem se o to snažit už bylo jen na hráčích samotných. Bylo to období let 1974 – 1983.
Jsem přesvědčen, že toto období pokračovalo u nás všeobecně ještě minimálně do devadesátých let minulého století, ale s jednou výjimkou. Tou byl trenér Karel Brückner. A měl jsem to štěstí, že jsem byl u toho. Poprvé mě trénoval již v roce 1976, ale to jsem o těchto věcech tolik nepřemýšlel. V roce 1983 ovšem už ano a platí to dodnes. V tom roce 1983 jsme se hodně věnovali taktice, což bylo něco nového, co jiní trenéři neznali a nemohli na tyto nové věci připravit v utkáních proti nám svoje svěřence. Proto tenkrát trenér Brückner mohl razit svoji filosofii založenou na tom, že ho nezajímá , jak bude hrát soupeř, protože jeho mužstvo bude hrát svoji hru a přizpůsobit se musí soupeř.
Vývoj se potom posouval dále a já se stal také trenérem. Byl jsem mezi prvními, někdy v roce 1998, kteří začali se svým týmem uplatňovat v té době u nás neznámý způsob hry založený na zónovém bránění a presinku. Česky vytvářením tlaku na míč. A to je z mého pohledu posun do období, kdy vývoj fotbalu jsem vnímal tak, že kondice, která v období před tím byla považovaná za základ k úspěchu, byla najednou považovaná za samozřejmost a rozhodovala tzv. organizace hry, kterou mnozí trenéři (zejména bývalí hráči ze silných pražských klubů) zlehčovali až zesměšňovali, protože tento nový způsob hry neznali a nebyli tak pracovití, aby si ho nastudovali a hlavně v tréninku nadřeli se svými svěřenci). Tvrdili, že z fotbalu není třeba dělat vědu. To, že se postupně střídali na postu trenéra reprezentace nechávám bez komentáře. Organizace hry přeložená do srozumitelné řeči je vědomé a nacvičené vytváření tlaku na míč posouváním hráčů v blocích do těžiště hry, zvýraznění vnímání prostoru a snaha o konstruktivní zisk míče. To vyžadovalo zásadní změnu myšlení trenérů a potažmo hráčů.
Ale i toto období už je dnes za námi. Dnes už si všichni uvědomují to, co já tvrdím od začátku své trenérské kariéry a mnozí to opět zlehčovali. Tím je velký tlak ne na míč, ten je dnes už také samozřejmostí a uplatňují ho prakticky všichni, ale tlak na výběr hráčů z hlediska jejich mentality a charakteru. Dnes je totiž konečně i u nás téměř všem jasné, že kondici mají všichni přibližně stejnou, přibližně stejně kvalitní a samozřejmá je i organizace hry a rozhodující jsou osobnostní vlastnosti hráčů. Naposledy jsem to slyšel včera a předevčírem na doškolení trenérů v Olomouci, slyším to z úst trenéra reprezentace Vrby, slyším to z úst představitelů Sparty, tyto pozůstatky musí řešit v Plzni, slyším to na doškolení trenérů v přednášce o fotbalové akademii Ajaxu Amsterodam, čtu to v rozhovoru s dnes již bývalým trenérem Jablonce Jardou Šilhavým (přiznal, že jednou z příčin neúspěchu draze posíleného týmu Jablonce byla nedokonalá znalost osobnostních vlastností hráčů, jinak výborných fotbalistů). A já doufám, že už na to v současné době přišli všichni. Že všichni přišli na to, co já tvrdím dvacet let a několikrát jsem narazil. Že fotbalista a vlastně každý profesionální sportovec je zboží, za které, pokud ho chci angažovat, musím zaplatit hodně peněz a pokud nemá vhodně nastavenou hlavu, tak to ostatní (fotbalové kvality) se při první zátěžové situaci, které fotbal přináší, někam vypaří. Tím se začne hroutit týmová atmosféra atd. To je na další nejen komentář, ale přednášku.
Rozhodl jsem se opět věnovat krátce tomuto tématu proto, že stále kolem sebe vidím a slyším sice jen zbytky, ale přeci jen zastaralé teze o tom, že kvalitní fotbalista musí být tak trochu „grázlík“. Já tvrdím, že nejen, že nemusí, ale nesmí!!! A stejná kritéria mám nastavená na fotbalové trenéry. Proto si některých vážím více a některých i přes nesporné dobré výsledky méně.
Dnes ve všech oblastech fotbalové přípravy mluvíme o zaměření na detail a to není jen tak pro nic za nic. Je to proto, že hrana mezi úspěchem a neúspěchem je dnes ve fotbalu hodně tenká a o tom, na kterou se překlopí rozhodují opravdu detaily. Proto se rodí překvapující výsledky (Pardubice porazí Spartu). Fotbal dnes potřebuje skvěle kondičně připravené hráče, rychlostní typy ve všech modifikacích rychlosti (pohybu, reakce, rozhodování, práce s míčem atd.), úspěšné v nekompromisních soubojích o míč, odolné fyzicky i psychicky, skvěle pracující s míčem ve vysoké rychlosti, ale také s požadovanou mentalitou a charakterem a na to nezapomínejte, protože za krátký čas to bude samozřejmost, jako se stala postupně skvělá kondice a organizace hry. A kdo v tomto nebude mít pořádek a nepřidá něco nového, tak nebude mít šanci na úspěch vůbec.