Patřím ke generaci lidí, kteří převážnou většinu života prožili ve společném státu se Slováky v Československu. Po rozdělení v roce 1993 jsme si museli dlouho zvykat na samostatnost, ale ve sportu tak nějak máme pocit, že k sobě stále patříme nebo alespoň máme k sobě blíže, než k jiným zemím. Na Slovensku jsem také v sezóně 2006-2007 úspěšně trénoval v Trenčíně a v baráži se nám podařilo udržet nejvyšší slovenskou soutěž tenkrát pod názvem Corgoň liga.
Proto mě osud slovenských týmů a její reprezentace zajímá a samozřejmě jsem zaregistroval úspěšné tažení Slovenska v současné kvalifikaci na EURO 2016. Proto jsem si nenechal ujít televizní přenosy z jejich posledních dvou kvalifikačních utkání ve Španělsku a v Žilině s Ukrajinou. Byla to utkání, která po sérii šesti kvalifikačních výher mohla definitivně rozhodnout o postupu Slovenska na EURO 2016 ve Francii, což by se stalo poprvé v samostatné historii Slovenska.
V dobách společného státu jsme dosáhli několika skvělých výsledků, jako např. finále MS v Chile v roce 1962, titul mistrů Evropy v roce 1976 nebo první místo na Olympijských hrách v Moskvě v roce 1980. V té době se společně vytvořený fotbalový tým spoléhal na kreativitu a fotbalovost českých fotbalistů a na bojovnost a nasazení fotbalistů ze slovenské části společné republiky. Současně při této fotbalové charakteristice obou národů musela být také dodržena téměř přesná polovina nominovaných hráčů z Česka a druhá polovina ze Slovenska. To stejné platilo i u realizačního týmu. I po rozdělení republiky Slováci projevovali více patriotismu a národní hrdosti ve vzájemných utkáních s českým národním týmem, což bylo většinou na škodu jejich výkonu a často i výsledku. Ta doba už je dnes také pryč, což našim vzájemným vztahům prospělo.
I proto mě zajímalo, jak vypadá v současnosti slovenský fotbalový národní tým a nenechal jsem si ujít vzpomínaná dvě utkání. Byla to navíc utkání s největšími favority jejich skupiny, která mohla již s předstihem, podobně jako u našeho národního týmu, Slovensku zajistit postup na vzpomínané EURO 2016. To by museli ovšem z těchto dvou utkání získat tři body s Ukrajinou nebo tři se Španělskem a minimálně čtvrtý s Ukrajinou. A to nebyl úkol zrovna jednoduchý, což se potvrdilo.
První, co jsem si všiml ještě před zahajovacím hvizdem rozhodčího v obou utkáních bylo složení slovenského mužstva. V kádru hráčů je minimum fotbalistů slovenské nejvyšší soutěže. Připomíná mi to období před několika lety, kdy i náš tým byl takto složený. Dnes už všichni víme, že tato etapa je u nás pryč a stále více se prosazují hráči z české Synot ligy. To zcela jistě svědčí nejen o kvalitě této soutěže, ale také o ochotě a důvěře trenéra Vrby k těmto hráčům a celé soutěži. Tak daleko Slováci ještě nejsou, u nich stále platí, že jejich slovenská nejvyšší soutěž nemá dostatečnou kvalitu a ekonomickou sílu, aby nejlepší hráči neodcházeli do zahraničí.
Do utkání ve Španělsku chybělo trenérovi Kozákovi několik hráčů obvyklé základní sestavy ( Škrtel, Kucka, Ďurica,Weiss, Stoch), z nich první dva pro žluté karty, tzn., že proti Ukrajině už mohli nastoupit. Karty před utkáním byly rozdány jasně. Španělsko je favoritem, bude udávat tempo hry, bude mít vysoké procento držení míče (75:25), pravděpodobně vyhraje a pro nás je důležitější utkání s Ukrajinou. Podle tohoto předpokladu také utkání vypadalo. Tým Španělska hledal svojí typickou kombinační hrou mezírky v defenzívě Slovenska a tým Slovenska se snažil tyto mezery vykrývat. Podle mého názoru speciálně na toto utkání zvolil trenér Kozák rozestavení 4 1 4 1, když defenzívním štítem před obranou, kde tým Španělska po vzoru Barcelony často hledá skulinu k průnikovým přihrávkám byl Gyömber. Vysoký a silný hráč. I za těchto okolností bylo na týmu Slovenska vidět, že jim není cizí snaha o represink po ztrátě míče na soupeřově polovině, i když efekt z toho byl minimální. Do rychlého protiútoku se zapojilo často až 6 hráčů. Stejně tak příkladný byl návrat všech hráčů po ztrátě míče do obranného postavení. Bylo evidentní, že mužstvo je takticky vyspělé a disciplinované, hráči jsou velmi pohybliví a nešetří krokem, což je v současném fotbalu zásadní. I proto dokázalo prvních šest kvalifikačních utkání vyhrát včetně utkání na Ukrajině a v Žilině se Španělskem. Tedy podobně skvělý vstup do kvalifikace, jako tým Česka.
Před druhým utkání v Žilině s Ukrajinou byly karty rozdány trochu jinak a také přístup k utkání od trenéra Kozáka byl jiný. Už ve Španělsku během utkání jeho střídání směřovala k šetření sil klíčových hráčů na utkání s Ukrajinou a tam už mohli navíc nastoupit odpočinutí hráči po stopce za žluté karty Škrtel a Kucka. Až v tomto utkání, kdy výhra měla zajistit Slovensku jistotu postupu se ukázala jasná osa týmu, kterou tvořili v rozestaveni 4 2 3 1 odzadu střední obránce Škrtel (FC Liverpool) a středoví hráči Hamšík (SSC Neapol) a Kucka (AC Milán). Ostatní tyto klíčové hráče zdatně doplňovali s velkým entusiasmem a nasazením, tak typickým pro slovenskou mentalitu. Na týmu bylo evidentní, že v něm panuje soudržná atmosféra podporovaná nadšením slovenského obecenstva.
Tým Slovenska v obou utkáních nepotřeboval bezhlavě útočit. Vyhrát chtěl, ale ne za cenu velkého rizika. Navíc tým Ukrajiny je znám výborným přechodem do protiútoku po zisku míče a několikrát to potvrdil. V sestavě Slovenska se objevil na hrotu zkušený hráč Vittek, ale moc se neprosadil i díky tomu, že podpora ze středu hřiště nebyla taková, jak by si představoval. Všechno bylo podřízeno tomu neprohrát, což se podařilo. Trenér Kozák po utkání také neskrýval spokojenost, dokonce výsledek 0:0 hodnotil jako výhru. Proč? Protože ve zbývajících dvou utkáních doma s Běloruskem a v Lucembursku jim k postupu stačí tři body a i on ví, že to je v silách jeho svěřenců.
Zmínit ještě jednou se musím o kapitánovi Slovenska Hamšíkovi. Je radost se dívat na jeho řešení herních situací, na jeho převzetí a ovládání míče v pohybu, na jeho neuvěřitelný přehled na hřišti. Kucka naopak dokázal mnohokrát odebrat soupeři míč a v osobních soubojích kraloval.
Slovenský tým na mě v obou utkáních působil velice kompaktně, věděl, o co mu jde a jak k tomu dojít. Tým je velmi dobře takticky připravený a všichni v něm pracují na sto procent. Má rychlé obě přechodové fáze po zisku míče, ale i po jeho ztrátě. Jeho výsledky nejsou dílem náhody nebo přemíry štěstí. Trenér Kozák využívá některá utkání k tomu, aby do hry zapojil další hráče a mužstvo působí velice týmově a soudržně.
Samozřejmě jsem si nemohl nevšimnout hráčů z naší nejvyšší fotbalové soutěže. V obou utkáních chytal spolehlivě brankář Kozáčik, v utkání ve Španělsku dostali příležitost Hrošovský z Plzně a Greguš z Jablonce, plzeňský útočník Ďuriš hrál ve Španělsku na hrotu útoku a s Ukrajinou levého ofenzívního hráče pod vysunutým Vittekem.
Pro úplnost ještě uvedu, že ve Španělsku hrál v základní sestavě jediný hráč slovenské nejvyšší soutěže střední obránce Slovanu Bratislava Saláta a s Ukrajinou defenzívní záložník Pečovský ze Žiliny a hrotový útočník Vittek ze Slovanu Bratislava.