Letošní mistrovství světa ve fotbale v Brazílii skončilo finálovou výhrou Německa nad Argentinou nejtěsnějším výsledkem 1:0 po prodloužení. I já, jako mnozí jiní považuji zlaté medaile pro hráče a realizační tým Německa za zasloužené ocenění nejlepšího týmu na fotbalovém šampionátu.
A to nejen pouze za výkon ve finále s Argentinou, ale i za celý průběh mistrovství světa. Pokusím se jen stručně vypíchnout okamžiky a trendy, které mě zaujaly i ve vztahu k vývoji fotbalu v posledních letech.
Jeden z fotbalových expertů prohlásil, že Němci neuspějí, protože v týmu nemají žádnou hvězdu. Podle mého názoru to je právě ten hlavní, samozřejmě ne jediný, důvod jejich úspěchu. Vždy jsem jako trenér sázel na týmovou soudržnost a podle toho si vybíral v rámci možností hráče. Potěšilo mě proto, v podání Německa, potvrzení této strategie. Potvrdilo se také, že fotbal je týmový sport a v něm se musí všichni hráči disciplinovaně přizpůsobit potřebám týmu. O tom, že už dnes nelze uspět jen díky jedné světové hvězdě přesvědčili právě Němci. Jak by jste odpověděli na otázku, kdo je v týmu Německa hvězdou typu v minulosti Backhama, Platiniho, Maradony apod., a v současnosti Ronalda, Messiho a Neymara či Robbena. Odpověď je NIKDO. A mají světový titul.
Další silnou stránkou čerstvých mistrů světa je silná psychika. Hráči Německa mají velké sebevědomí, podpořené vynikající kondicí a skvělou organizací hry. Jejich hráči se na hřišti velmi dobře pohybují, celý tým je kompaktní v každém okamžiku utkání a je důsledný a odhodlaný plnit si svoje povinnosti na 100 %. Všichni vědí, jak se mají chovat a kde se mají pohybovat v okamžiku zisku míče i jeho ztráty. Proto jsou efektivní v okamžitém napadání soupeře po své ztrátě míče a často jej získají rychle zpět na svoje kopačky. To vše je podpořeno kvalitou na míči bez nevynucených ztrát. To je výsledkem dlouholeté práce jejich trenér Löwa jeho realizačního týmu. Titul pro Němce je o to cennější, že jej získali na jihoamerické půdě, což se ještě nikomu z Evropy v historii nepodařilo.
Možná se pravidelnému návštěvníkovi mých webových stránek zdá, že si tímto hodnocením odporuji, protože jsem několikrát konstatoval, že kvalita německé nejvyšší fotbalové soutěže je přeceňována. Odpovídám neodporuji si a myslím si to i nadále. Vždy jsem totiž připodotkl, že to platí pro Bundesligu s výjimkou Bayernu Mnichov, který vyhrává celou soutěž s obrovským náskokem cca 20 bodů. A z Bayernu bylo v Brazílii v německé reprezentaci tuším sedm hráčů doplněných o Özila z Arsenalu, Khediru z Realu Madrid, Kloseho z Lazia Řím a jednotlivců z jiných německých týmů. Jinými slovy neměla by se Bundesliga hodnotit jen optikou Bayernu, ale optikou jeho výrazného odstupu od ostatních.
Velmi mě zaujala výkonnost dalších jihoamerických (Chile, Kolumbie, Uruquay) a středoamerických (Kostarika, Mexiko) týmů a USA a afrického Alžírska. Všichni jejich hráči totiž tradičně skvěle ovládali míč v pohybu, ale přidali vysoké tempo hry, taktickou vyspělost a odvahu. Utkání, v kterých tyto týmy nakonec neuspěly, měla vysokou kvalitu, atraktivitu i dramatičnost.
Dva největší jihoameričtí favorité mě moc neuchvátili. Především domácí tým Brazílie byl zcela jistě pro všechny zklamáním. Již před mistrovstvím světa jsem tvrdil, že Brazilci titul nevyhrají, ale to, co nakonec na hřišti předváděli mělo daleko k modernímu rychlému, agresivnímu a kompaktnímu fotbalu. A zdaleka to neplatí jen o debaklu 1:7 od Německa. Toto utkání jen potvrdilo a v plné nahotě odkrylo nedostatky Brazilců. V současném fotbalu již nestačí k výhře nadšení a individuální kvalita hráčů, jak jsem to zmiňoval u týmu Německa. Zřejmě k tomuto brazilskému chaosu přispěl i tlak, který na domácí fotbalisty byl vytvářen touhou domácích fanoušků po zisku titulu. Výkon např. Útočníka Freda mi připomínal hru „starých pánů“, kteří se již moc nepohybují, neběhají a jen tak chodí po hřišti „od ničeho k ničemu“.
Druhý jihoamerický favorit Argentina získal stříbrnou medaili, ale svými výkony mě tedy neuchvátil. Zaměřil se převážně na bránění a spoléhal se až příliš jen na Messiho a Di Máriu s Higuainem v útoku.
Zklamáním, s kterým jsem počítal byla Anglie. Tento tým již několik let nedokázal na vrcholném fotbalovém turnaji uspět a nyní opět nepostoupil ze skupiny. Možná to někdo vnímá jako nepochopitelné, protože anglická Premiere League je kvalitní soutěž. Jenže v ní v nejlepších klubech působí minimum anglických fotbalistů, kvalitu tam dodávají legionáři z Jižní Ameriky i z Evropy a Afriky.
Nečekaně neuspělo Španělsko, poslední mistr světa a dvojnásobný mistr Evropy. Podobně, jako Anglie, Itálie i Rusko, všechno favorité z Evropy, nepostoupilo ani ze skupiny a to bylo dokonce jasné již po dvou utkáních. Tradiční „tiky-taka“ zkrátka dostala „na frak“.
Letošní světový šampionát hodnotím velmi pozitivně a nejen já. Ukázalo se, že budoucnost mají týmy složené z rychlých, technicky skvěle vybavených fotbalistů, kondičně výborně připravených a takticky disciplinovaných. K tomu všemu se silnou psychickou odolností, charakterem a týmovým přístupem. A to je dobře. V našich podmínkách se této charakteristice v současné době nejvíce přibližuje pražská Sparta. Jen musí přidat na rychlosti, tempu a individuální kvalitě.