V tomto týdnu jsme měli možnost sledovat na televizních obrazovkách obě odvetná utkání semifinále nejvyšší klubové evropské soutěže Ligu mistrů. Ve finále se střetnou dva městští rivalové z Madridu, Atlético a Real. Je to opravdová rarita, ale současně potvrzení letošní nadvlády španělských klubů. A to mají španělské kluby ještě „v záloze“ Barcelonu, v semifinále Evropské ligy je FC Sevilla a Valencia.
Než se dostanu k oběma semifinálovým soubojům Realu s Bayernem Mnichov a Atlética s londýnskou Chelsea jen doplním, že se potvrdila nadvláda týmů ze španělské Primera Division, kde nastupuje ve všech týmech spousta hráčů z Jižní Ameriky, kteří nesmírně skvěle ovládají míč, říkáme tomu, že se s míčem u nohy narodili. Kromě toho ovšem se v Evropě naučili taktické disciplíně, bez které se ve špičkovém fotbalu uspět nedá. Vlastně se dá říci, že jim nic jiného nezbývá pokud se chtějí v Evropě uplatnit a vydělat velké peníze. Bylo to vidět třeba i u takové fotbalové hvězdy jako je Christiano Ronaldo nebo Bale v dresu Realu Madrid.
V obou soubojích (vlastně čtyřech utkáních) se potvrdilo několik skutečností, s kterými musí trenéři počítat (vlastně i média a diváci) a podle toho volit zápasovou strategii a taktiku. Hraje se na dvě utkání, jejichž výsledky se sčítají a průběh druhého (odvetného) utkání ovlivňuje výsledek toho prvního. Když říkám ovlivňují, tak mám na mysli taktiku a stav mysli hráčů, tedy jejich hlavy tedy jejich psychickou odolnost. Co to znamená konkrétně?
V obou prvních utkáních padla dohromady jen jedna branka. Proč tomu tak bylo? Protože hostující týmy se zaměřily více na obranu s cílem vytvořit si výhodnou pozici před odvetou. V tom vynikala především Chelsea, protože držela stále stav 0:0. Bayern v Madridu obdržel branku, což pro něj následně znamenalo vyvinout snahu vstřelit branku na soupeřově stadionu a tím si vytvořit lepší pozici před odvetou. To se mu ovšem nepodařilo. Tyto výsledky určily stav mysli hráčů Bayernu a Chelsea.
Před odvetným utkáním jim bylo jasné, že pro zajištění postupu musí na vlastním stadionu vyhrát a těžkým soupeřům vstřelit branku a současně udržet čisté konto. Bayern (vlastně jeho hráči) byl postaven před situaci, že musí vyhrát o dvě branky a žádnou neobdržet. Bylo jasné i mně, že Real proto zvolí strategii hry z bloku a s rychlými protiútoky, na což má typově vhodné hráče. Vlastně tímto způsobem skóroval i v prvním utkání v Madridu.
To všechno si uvědomovali i hráči Bayernu a bylo to na nich od první minuty vidět. Mám na mysli určitou nervozitu, nebyli si tak jistí, jak jsme u nich zvyklí. Silným úderem do jejich sebevědomí (to funguje i u takových skvělých fotbalistů) byla vedoucí branka Realu po rohovém kopu. Tady se krátce zastavím. Všiml jsem si, že všichni bránící hráči Bayernu bránili tento rohový kop zónově, tedy každý byl zodpovědný za určitý prostor. Branku vstřelil asi nejlepší hlavičkář Realu Sergio Rámos, který si bez problémů na míč naběhl, aniž by mu někdo v tom bránil a pohodlně skóroval. Jsem přesvědčený, že tady udělal trenér Guardiola chybu. Také ve svých týmech uplatňuji zónový způsob bránění, ale na nejlepšího hlavičkáře, někdy i na dva, určím osobní obranu. To se v tomto případě nestalo. Hráče Realu tato branka povzbudila a nervozita jejich soupeřů naopak narostla. Projevovalo se to i v několika diskuzích a strkanicích mezi hráči. Přišla další branka ze standartní situace ze strany (opět Sergio Rámos) a do poločasu ještě třetí a bylo rozhodnuto. Celý druhý poločas se už jen dohrával, že je rozhodnuto pochopili oba soupeři i vyprodaný stadion.
Ke třetí brance se ještě vrátím. Byla to doslova metodická ukázka rychlého protiútoku na několik přihrávek ve sprintu a tedy v trvání několika vteřin. Málokdo si všiml, že akci vlastně založil Bale asi tři metry od tyčky vlastní branky, míč posunul Di Máriovi, ten přihrál Benzemovi a ten zase Baleovi, který mezi tím sprintoval 80 metrů, z toho asi 60 bez míče, aby potom nezištně předložil míč Ronaldovi, aby si vstřelil rekordní patnáctou branku v letošním ročníku LM.
Branka z trestného kopu na 0:4 jen dokonala zoufalost Bayernu, když Ronaldo vědomě zahrál míč po zemi pod hráči ve zdi, kteří nejen že vyskočili, ale také se otočili zády a vytvořili tak ve zdi mezery, kterými mohl také míč proletět do sítě. Něco takového na této úrovni je pro mě nečekané a musím se svým 18-ti letým svěřencům omluvit, protože jim takové banality vyčítám, přitom oni je vidí v semifinále LM. I to ukazuje na psychické rozpoložení hráčů Bayernu před odvetou, které způsobil výsledek prvního utkání, a v jejím průběhu.
Podobný příběh se logicky odehrával i v odvetě druhého semifinále, když domácí FC Chelsea po bezbrankové remíze v Madridu potřebovala vyhrát, tedy vstřelit branku. A to bylo klíčové pro volbu strategie obou trenérů. FC Chelsea se to dokonce podařilo. Zajímavá byla reakce střelce Torrese, který dával vědomě najevo velmi střízlivou radost, protože jej jeho dnešní soupeř Atlético Madrid vychoval. Bohužel pro anglický tým vyrovnávací brankou Atlética před koncem prvního poločasu se domácí dostali do situace, že museli k postupu znovu hrát aktivněji a vstřelit branku, přitom čas ubíhal. Trenér Mourinho střídáním posílil ofenzívu a právě nový ofenzívní hráč Eto´o zbytečně fauloval ve vlastním pokutovém území a Costa pokutový kop proměnil a za několik minut přidal Turan třetí branku.
Tímto komentářem jsem chtěl poukázat na to, že aktuální situace a pravidla dané soutěže ovlivňují trenéry zvolenou taktiku a předzápasovou herní strategii i během utkání a často jsou přílišná očekávání o atraktivním útočném fotbalu nereálná a všichni jsou zklamaní z úrovně utkání. Proto také např. není náhodou, že v prvních utkáních těchto soupeřů v semifinále LM padla jen jedna branka a v odvetách dohromady osm. Proto také v dlouhodobé soutěži při jednobrankové ztrátě se riskuje, protože druhá obdržená branka nic neřeší, ale v prvním utkání pohárové soutěže je důležité druhou neinkasovat, protože ji musí týmy dohánět v odvetě. Jiné je to zase v utkání play off (např. finále MS, EURO, LM, EL), kdy nikdo nechce především inkasovat první branku, proto se hraje často velmi opatrně atd.
Na závěr jen moje osobní poznámka. S oběma madridskými kluby mám osobní zkušenost. S Realem hrála Sigma Olomouc v roce 1991 čtvrtfinále Poháru UEFA (dnešní Evropská liga) s výsledky 1:1 v Olomouci a 0:1 v Madridu a na obou utkáních jsem byl osobně. S Atléticem jsem se střetl jako trenér Zlína (psal jsem o tom nedávno) v letní soutěži Interpohár (ve Zlíně 2:4, v Madridu na stadionu Vicente Calderona jsme vyhráli 2:0, kapitánem soupeře byl současný trenér Simeone a v útoku hrál současný hráč Chelsea Torres). I proto mě finálové složení letošního ročníku Ligy mistrů potěšilo.