V příloze pátečního vydání deníku Sport mě zaujala reportáž z návštěvy redaktora deníku Sport Hartmana za českým fotbalistou ve službách německého bundesligového klubu SC Freiburg, kde jsou jeho spoluhráči i další dva Češi Václav Pilař a Pavel Krmaš.
Pravidelní návštěvníci mých webových stránek určitě vědí, že fotbalista Vladimír Darida je v posledních několika letech mým nejoblíbenějším českým fotbalistou. Nejen svými výkony na zeleném trávníku, ale i svým chováním, vystupováním a svým charakterem. Proto jsem si se zaujetím přečetl reportáž z jeho současného působiště.
Dozvěděl jsem se také o zdravotních problémech, které Darida musel v dětství a potom později ve věku dorosteneckém překonat. Dopady jeho zdravotních problému musí řešit i dnes a o to větší je můj obdiv k němu. Možná paradoxně tyto potíže jej natolik zocelily, že si váží možností, které jako špičkový fotbalista má, ale také poctivě na sobě pracuje, aby je rozvíjel.
V reportáži pan Hartman popisoval rodinnou atmosféru tohoto klubu, samotné město a okolí, ale mě zajímaly věci týkající se fotbalu a fotbalistů. Považuji se totiž v jistých věcech v českém fotbalu tak trochu za „černou ovci“, protože jsem mnoho let nesouhlasil s některými praktikami a zvyklostmi, které jinde ve vyspělé fotbalové Evropě neexistují a v této reportáži se o nich píše.
První věcí, která mi nahrála je tato věta spoluhráče Daridy Pavla Krmaše: „Když si ve Freiburgu vytipovávají hráče, ptají se především , jaký je to člověk. Jestli to není někdo, kdo pomlouvá nebo je zákeřný. Na tohle tady hrozně dbají“. U Vladimíra Daridy v tomto smyslu nebylo co řešit, splňoval všechny podmínky výběru hráče z hlediska jeho charakteru a mě to absolutně nepřekvapilo. Proto je také mým oblíbencem.
Já se totiž ve své trenérské kariéře choval úplně stejně jako SC Freiburg. S novým hráčem jsem si promluvil, kladl mu záludné otázky a zjišťoval tak jeho charakter. Ovšem u nás v Česku panoval všeobecně názor, že kvalitní fotbalista by měl být problémový fotbalista. S tím já nikdy nesouhlasil a ve Freiburgu a nejenom tam, mi dali zapravdu. U nás si totiž na profesionalismus jenom hrajeme a věřte, že vím, o čem mluvím.
Další zavedenou českou praxí mezi fotbalisty jsou pravidelné večerní nebo dokonce noční oslavy vítězných utkání. I s tím jsem měl problém už jako fotbalista (myšleno tak, že jsem se jich neúčastnil), ale i jako trenér. Ve Freiburgu? „Nic takového jsem tady nezažil“, říká Darida a evidentně mu to nechybí. Čas po každém utkání, včetně těch na hřišti soupeře, tráví všichni hráči na regeneraci a společné večeři. Na druhý den se sejdou připraveni k tréninku.
Další samozřejmostí jsou celé dny strávené na stadionu. Třeba dopoledne od 9:00 hodin dva tréninky a v 18:00 hodin rozbor utkání u videa. U nás? Mnozí starší hráči v době, kdy jsem trénoval v I. Lize to považovali za ztrátu času a sledovali netrpělivě hodinky, kdy už budou v kavárně. Zažil jsem i období, kdy sledovat hru soupeře bylo považováno za něco velmi negativního, protože vládl trend hrát svoji hru bez ohledu na soupeře. A to jim nahrávalo. Dnes už i u nás je podrobné video samozřejmostí.
Další českou specialitou, kterou já dlouhodobě kritizuji a neexistuje ani ve Freiburgu a vlastně nikde ve světě, je společná hráčská pokladna, do které se platí za úplně všechno. Tuto tradici kdysi vymysleli pseudoprofesionálové, kteří potřebovali pro svoje noční tahy finanční jištění a maskovali to společnou akcí celého týmu. Jako hráč jsem se toho povinně zúčastnil, ale jen abych nekazil atmosféru v týmu. Jako trenér jsem to toleroval s jedinou připomínkou. Chtěl jsem znát a schválit termín této akce, aby co nejméně narušila tréninkový proces.
Zmínit se musím také o Pavlu Krmašovi, spoluhráči Daridy ve Freiburgu. Jako fotbalistu jej znám jen z televize a samozřejmě jsem zaregistroval, že jej sice minula reprezentační kariéra, ale již mnoho sezón hraje v Německu a velmi úspěšně. Po přečtení reportáže z Freiburgu už vím proč to dokázal. Je to totiž velice inteligentní člověk, který při fotbalu vystudoval dvě vysoké školy a to je hodno obdivu. Hraje sice na stejném postu v mužstvu, jako mediálně vděčný fotbalista Tomáš Řepka, ale je to člověk se zcela jiným charakterem a inteligencí.
Uvedu dva názory lidí, kteří jej dobře znají. Sportovní ředitel Freiburgu: „Pavel je příkladný profesionál. Na hřišti i mimo něj má v týmu důležitou roli. Pokaždé na trávníku odevzdává stoprocentní výkony s maximální koncentrací a vždy se na něj můžete spolehnout. Je také vzorem pro naše mladší hráče“. Druhý názor na Pavla Krmaše vyslovila partnerka jeho spoluhráče Václava Pilaře: „Je to superčlověk. Kdybych to nevěděla, nevěřila bych, že je to fotbalista“.
A tady se musím zastavit. Dobře totiž vím, co tím chtěla paní Pilařová říci. Celý svůj fotbalový život mi vadilo, že pohled běžného člověka na fotbalisty je velmi negativní, z mého pohledu pohrdavý. Všechny nás totiž považují za upocené primitivy, kteří se pohybují po kavárnách (v mé době po hospodách) a neumí nic jiného, než jen kopat do toho kulatého nesmyslu. Ano, jsou případy (Řepka a další), které jim v tomto nahrávají, ale mnohem více je těch ostatních, mezi které se řadím i já. I mezi fotbalisty jsou mimořádně inteligentní lidé a jedním z nich je právě Pavel Krmaš, a proto je také tak úspěšným.
V této souvislosti uvedu pár kontrastních případů českých fotbalistů z obou uvedených skupin hrajících v Německu. Stává se totiž často, že mladí Češi tam v začátku září a postupně zapadnou. Jsem přesvědčen, že dlouhodobě bude úspěšný, podobně, jako Pavel Krmaš, právě Vladimír Darida pro svoje fotbalové i lidské kvality. Naopak neuspěl současný hráč Teplic Martin Fenin a vypadá to, že také Václav Kadlec.
Osobně jej sice neznám, ale určitým signálem pro mě jsou dvě věci. V rozhovoru v době, kdy hrál ve Spartě společně s Tomášem Řepkou, se vyznal, že tento hráč je jeho vzorem. A to mi hodně napovídá o jeho osobnosti. Druhým argumentem je jeho aktuální výkonnost. Začátek ve Frankfurtu měl výborný, podobně jako Fenin, ale zřejmě „usnul na vavřínech“ a polevil. Na to čekalo hned několik jeho konkurentů a od prosince až dosud hraje jen sporadicky. A mě to ani moc nepřekvapuje, protože s fotbalovou a životní školou Tomáše Řepky to na víc stačit nebude.
Zajímavou postavou Freiburgu je trenér Streich. V televizi mi připadá velmi emotivní a také skromný, jeho šatník mi připadá tak trochu skautský. Na sobě mívá obyčejnou šusťákovku. Teď jsem se dočetl, že na tréninky jezdí na kole a to můj odhad potvrdilo. Zřejmě si na nic nehraje, střídající hráče vždy vřele obejme, zkrátka jeho vztah k hráčům je takový otcovský. I tato jeho povaha a způsob komunikace s hráči zapadá do rodinné atmosféry tohoto klubu. Do ní zapadli i tři čeští fotbalisté včetně Vladimíra Daridy, který určitě neřekl poslední slovo a i já předpokládám, že se brzy posune do nějakého ještě kvalitnějšího evropského klubu ve vyspělé evropské lize.