V současném, „novoročním“ období nastává, z hlediska fotbalových výsledků u nás v Česku tzv. „okurková sezóna“, ale na programu všech ambiciózních klubů na všech úrovních je doplňování, v lepším případě posilování hráčských soupisek.
Tímto svým komentářem plynule navazuji na ten poslední „předvánoční“, který se týkal vývoje práce fotbalového trenéra. Tentokrát se budu zabývat různými koncepčními variantami u nás v Česku a vlastně celosvětovými, protože i v tomto ohledu se za poslední roky tzv. „ledy pohnuly“ i u nás a kluby se blíží praxi, která je běžná všude na světě.
Impulsem k tomu, že teď sedím u počítače a píši tento komentář byly první informace o změnách na soupiskách našich předních klubů a pokusím se sdělit i moje zkušenosti z trenérské kariéry, protože každý klub, v kterém jsem působil, postupoval jinak. Proto se v této chvíli opět vracím k podstatě „předvánočního“ komentáře, ve kterém jsem tvrdil, že každý klub má svoji koncepci a filosofii ve způsobu vytváření svého týmu (nebo by ji měl mít) a podle ní by měl vybírat trenéra, který ji bude respektovat a v jejím rámci pracovat. Součástí klubové filosofie je tedy i způsob doplňování či posilování.
Konečně se tedy dostávám ke konkrétním rozdílům mezi kluby, které jsou také ovlivněny ekonomickou silou daného klubu. Existují dvě základní strategie. Ta první je ekonomicky nejméně nákladná a to je filosofie založená na výchově vlastních odchovanců a jejich postupné zabudovávání do „A“ týmu klubu. Asi nejznámějším představitelem této koncepce je FC Barcelona. Jejich fotbalovou akademii, která vychovává hráče pro první tým, je dostatečně známá a soupiska „A“ týmu je plná mladých fotbalistů z této líhně. K tomu v případě Barcelony patří i obsazení postu trenéra „A“ týmu z vlastních zdrojů. Po trenérovi Guardiolovi, který usedl před několika lety na lavičku Barcelony povýšením od mládežnických týmů, provedl klub po jeho odchodu stejný krok. Na lavičku se posadil jeho asistent, v minulosti také trenér mládeže Barcelony Vilanova. Tento systém je nejen ekonomicky výhodný, ale také těží ze vztahu domácího trenéra s odchovanci, které v minulosti vedl. Podobnou cestou u nás se rozhodla jít v posledních letech i Dukla Praha, jak jsem si mohl vyslechnout od jejich zástupce na semináři v Nymburce, včetně obsazení jejich postu trenéra z vlastních zdrojů. Koncepce založená na výchově a eventuálním prodeji nejlepších vlastních odchovanců do bohatších klubů a těch ostatních mladých zabudovávat do vlastního „A“ mužstva úspěšně funguje již několik let v Sigmě Olomouc. Tato filosofie mi je blízká, vždyť jsem se na jejím budování v Sigmě před lety podílel. V Sigmě napodobili Barcelonu i v tom, že úspěšným trenérem „A“ týmu se stal před několika lety bývalý hráč, později trenér dorostu Zdeněk Psotka. I on, podobně, jako trenéři v Barceloně, těžil ze vztahu s hráči, které trénoval v dorostu.
Zcela jinou klubovou filosofií je tvořit tým získáváním fotbalistů nákupem z jiných klubů. Tato varianta je zcela jistě dražší, a proto vyžaduje vyšší klubové ambice. Příkladem opět ze Španělska je Real Madrid. Na první pohled tvoří svůj tým jinak, než Barcelona a angažuje také jiné trenéry. Tým je složený z fotbalových hvězd různých národností, trenérem je momentálně další hvězda Mourinho. Mezi oběma kluby je rozdíl i v klubové atmosféře. Podle mého názoru je v Barceloně větší klid, v podstatě bez hráčských afér. Barcelona má v hráčském kádru naprostou většinu Španělů (Messi je sice Argentinec, ale v klubu působí již od svých tuším 14 ti let, tzn. je také absolventem fotbalové akademie FC Barcelona). V Realu Madrid je cizinců určitě více a stáli zcela jistě více peněz.
Dalšími koncepčními klubovými variantami je mix obou těchto zcela odlišných a řeší vytvoření týmu oběma způsoby. Např. v poslední době velmi úspěšná Viktoria Plzeň dokázala nahradit odcházející hráče, které výhodně prodala, několika vlastními odchovanci (Darida, Štípek) i několika nákupy z jiných klubů (Čišovský, Hora, Wagner, Zeman, Berger, Hanousek). Je jasné, že ne všechny nákupy se vydaří. V jejich případě se to u Wagnera, Zemana a Bergera říci nedá. Wagner se už dokonce vrátil do Příbrami, Berger do Dukly Praha, Hanousek a Zeman se zranili.
Do skupiny s Realem Madrid u nás v Česku patřila dlouho Sparta Praha. Také skupovala především hráče odjinud. Vlastní odchovance posílala na hostování, potom je tam prodala a za několik let za velké peníze koupila zpět do Sparty. Nevěříte? Tuto cestu si prošli např. dnešní obránce Jarošík a plzeňský záložník Horváth. Jinak kupovala fotbalisty z českých klubů (Bolf, Slončík, Čížek, Koubský, Pacanda a další), které potom se ziskem prodala do zahraničí. V současné době se již filosofie Sparty změnila. Po příchodu trenéra Hřebíka na post sportovního ředitele a poté trenéra Lavičky k „A“ týmu změnila svoji sportovní filosofii a snaží se zabudovávat do týmu svoje odchovance, samozřejmě bez rizika nenaplnění svých vysokých cílů. Jen dodám poznámku, že s touto změnou ve své strategii seznámilo vedení Sparty i trenéra Lavičku a pokud by na tuto filosofii nepřistoupil, tak by ve Spartě trénovat nemohl.
Vzpomínám si, že před několika lety trénoval Baník Ostrava trenér Jarabinský. Z klubu musel po krátkém času odejít, protože nerespektoval klubovou filosofii Baníku. Baník totiž byl tenkrát nejdále ve výchově vlastních fotbalistů a chtěl je postupně zabudovávat do „A“ týmu. Kdežto pan Jarabinský vedení tlačil (i přes média) k nákupu hotových, tedy drahých, hráčů.
Druhý případ, který si vybavuji se týkal Sparty, o které se tady zmiňuji. Trenér Straka tenkrát, opět v médiích, kritizoval vedení, že pokud prodají nějakého hráče, tak odstoupí. Jsem zcela jistě přesvědčen, že dnes by si to již nedovolil.
To je to zásadní, v čem se většina českých fotbalových klubů ve svém vývoji posunula dále. I proto se jejich kvalita zvyšuje, což potvrzují Plzeň i Sparta v evropských pohárech a úspěšně působící hráči z české Gambrinus ligy v reprezentaci. Snad si toho už po utkání se Slovenskem všiml i trenér reprezentace.
Další sportovní klubovou variantou je doplňování týmu hráči na hostování nebo na doporučení různých hráčských agentů, „podagentů“ a tzv. agentů. Je to zcela jistě varianta nekoncepční. Hostující hráči se totiž často po půl roce vracejí do mateřského klubu. Trenér musí tým tvořit znovu a to fotbalově i lidsky. Takto se v u nás v některých klubech pracovalo ještě nedávno i v Gambrinus lize, někde možná ještě i dnes, ale je jich naštěstí stále méně.
Někdy se stává, že klub získá fotbalistu především díky jeho známému jménu. Zkrátka to je více marketingový tah, než posílení hráčského kádru. Vedení tím chce přilákat sponzory, zájem diváků a médií. I s tím jsem se ve své kariéře setkal, ale to nemá nic společného s jakoukoliv sportovní klubovou filosofií. O tom, i o svých zkušenostech z klubů s různou sportovní filosofií i ambicemi a o mých kritériích pro výběr hráčů, která se mi velmi osvědčila, budu psát příště.
Led
06
2013