Máme za sebou první reprezentační termín našich fotbalistů v nové sezóně, který obsahoval dvě utkání. První v sobotu, v rámci kvalifikace na mistrovství světa v Brazílii, se hrálo v Dánsku s výsledkem 0:0 a to druhé v úterý v Teplicích proti průměrným Finům bylo „jen“ přátelské a my ho prohráli 0:1. O utkání v Dánsku jsem se zmínil v předchozím komentáři, proto se nyní budu věnovat tomu přátelskému s Finskem.
Všichni si totiž po katastrofálním výkonu našeho týmu zejména v prvním poločasu kladou otázku, kde hledat příčinu. Ptají se už i proto, že takové selhání nastalo pod současným trenérem opakovaně. Stačí si vzpomenout na přátelské utkání v Chorvatsku nebo Norsku. Všechna tato utkání mají jedno společné. Byla to „jen“ přátelská utkání. A tady je ten zakopaný pes. Za prvé se mi ten termín „přátelské“ vůbec nelíbí a já jej zásadně nepoužívám. Sám o osobě evokuje v hráčích pocit nedůležitosti a podle toho k utkání přistoupí. To by ovšem bylo příliš jednoduché zdůvodnění. To podstatné spočívá v něčem jiném a o to se chci, na základě svých dlouholetých trenérských zkušeností, podělit.
Není totiž pravda, že fotbal nemá logiku. Má a to v mnoha věcech. Jednou z nich je, že práce s fotbalisty má několik oblastí. Kondiční, herní a psychologickou. Ta poslední, tedy ta psychologická, je jednoznačně nejdůležitější. Já pro ni mám srozumitelnější svůj termín „práce s hlavami“ hráčů. Bez této trenérské schopnosti trenér nemůže být dlouhodobě úspěšný. Problémem je, že s touto schopností, s tímto, pro trenéra, klíčovým předpokladem, se musí trenér narodit. To nevyčte z žádných knížek. Určitě to souvisí i s přirozenou inteligencí. Naopak zárukou k tomuto předpokladu není ani nejvěhlasnější hráčská kariéra (příkladem je např. Maradona). Ta totiž trenérovi pomůže získat respekt lidí z fotbalového prostředí, včetně samotných fotbalistů, možná přiláká sponzory v začátcích trenérské kariéry. Ovšem pokud takový trenér nemá zmiňované schopnosti vrozené, tak to všichni postupně poznají, opět včetně hráčů a jeho autorita a tím i vliv na svěřený tým se snižuje. Zjednodušeně řečeno hráči si začnou dělat, co chtějí.
Daleko podstatnější pro úspěšnost trenéra např. u jakéhokoliv fotbalového reprezentačního týmu jsou jeho dlouholeté zkušenosti z práce s hráči a výsledky, které za ním jsou. Proto působí u většiny reprezentačních výběrů zkušení, tedy starší trenéři a nemuseli být ani skvělými fotbalisty. Jeden příklad za všechny, který si určitě všichni pamatujeme, je trenér Brückner. Nejmenuji ho proto, že žiji jako on v Olomouci, a že jsem s ním prožil hodně dobrého i zlého. Pod ním jsem dokonce zbytečně brzy v I.lize skončil jako hráč v 31 lety. Jmenuji ho, i když jsme oba povahou úplně jiní, ale jmenuji ho především proto, že měl s reprezentačním týmem skvělé výsledky a podle mě zcela logicky. I když nikdy nehrál v reprezentaci, vlastně ani v první lize, tak fotbalisté generace Pavla Nedvěda okamžitě poznali, že fotbalu rozumí. Obecně to fotbalisté poznají z toho, co jim trenér říká, jak jim to říká a hlavně jim to dokáže vysvětlit a přenést do hry. Věděl, kdy má přitvrdit, kdy hráčům slevit atd. Proto si také nikdo nedovolil odchodit ani přípravná utkání. A vzpomeňte si, jak jej ranilo, když jeho svěřenci uspořádali ten známý večírek v hotelu Praha. Pro něj to byla rána, protože mu došlo, že to je důkaz snížení jeho vlivu na hráče a tím i jeho autority. Naštěstí pro něj to byla jen jedna výjimka. Podobným prohřeškem a zjištěním pro něj by bylo i odchozené přípravné utkání, jak se to často stává současné reprezentaci. Podle mého mínění to o něčem svědčí. Ale na to si každý odpovězte sami.
Jak už jsem zmínil, nejtěžší a nejdůležitější na práci trenéra je psychologická práce s hráči. Proto tréninky ve vyspělých klubech vedou asistenti. Ten hlavní určuje směr a komunikuje se všemi hráči podle potřeby. Každý z nás trenérů to v této trenérské disciplíně děláme jinak. Jsem proto rád, že převahu už i v Česku získávají komunikativní trenéři jako Lavička, Šilhavý, Kozel a další. K těm totiž patřím i já. Ještě v nedávné minulosti měli cestu otevřenou křiklouni, kteří hráče uráželi, neustále řvali a mysleli si, že tímto způsobem z nich dostanou maximum. Nedošlo jim, ani těm, kteří je platí, že tím jenom zakrývají svoji neschopnost dostat z hráčů maximum a vynucovali si tímto způsobem autoritu. To dlouho nemůže fungovat.
Tvrdím, že není rozhodující jen nabuzení hráčů těsně před nástupem na hřiště. Zásadní je každodenní psychologická práce s nimi. Říkáme tomu dlouhodobá psychologická příprava. Pokud svěřence dokonale nepřipravím během celého týdne, tak pět minut před utkáním to nedoženu, i když určité nabuzení je také třeba.
I já mám svoje metody, které fungují, ale prozrazovat je nehodlám. To je totiž to nejcennější, co trenér má. Zajímám se o tuto problematiku hodně, sleduji třeba rozhovory s úspěšnými podnikateli. To je totiž také práce s lidmi a její principy jsou stejné. I proto jsem ve všech klubech, kde jsem působil dokázal i v těžkých podmínkách, kdy moji svěřenci dlouhodobě nedostávali výplaty, z týmu dostat maximum. Problémem trenérů bývalo motivovat hráče k pohárovému utkání se soupeřem z nižší soutěže. Není náhoda, že já jsem byl až ve finále Poháru ČMFS (dnes Pohár České pošty) dvakrát, ve třetím kole Intertoto (výhra v Madridu s Atletikám 2:0 i s Toressem v sestavě), zachránil jsem v Corgoň lize beznadějně poslední Trenčín a ve II.lize Vítkovice, před mým příchodem ve stejném postavení. Kdybych tenkrát poslechl rady různých „odborníků“ v těchto klubech, tak by se to nepodařilo.
Takže abych to shrnul. V Teplicích s Finskem bylo jedno, kdo nastoupil, v jakém rozestavení náš tým hrál. Propadák způsobil přístup našich hráčů především v prvním poločasu. A za to někdo zodpovídá a nestačí konstatovat, že hráči k tomu přistoupili laxně. Je třeba to nepřipustit, navíc opakovaně. Obrazně řečeno dalším propadákem reprezentace, a hlavně se stejnou příčinou, bylo zničení obleků při návratu z úspěšné baráže v Černé Hoře. Stejný respekt jako trenér má totiž u hráčů i manažér.
Zář
13
2012