Určitě nejsem zdaleka sám, kdo sledoval skvělé finále letošního ročníku Gambrinus ligy mezi Libercem a Plzní. Shodneme se také na tom, že do tohoto finále se zaslouženě prosadila dvě nejlepší mužstva. Podle mého názoru se do tohoto finále také zcela zaslouženě probojovali i trenéři těchto týmů, Jarda Šilhavý a Pavel Vrba.
V předchozím komentáři na svých webových stránkách, věnovanému tomuto utkání, jsem vyslovil můj respekt k těmto koučům jak po stránce odborné, ale i lidské. O Pavlu Vrbovi se toho napsalo již mnoho, proto mě k napsání tohoto komentáře inspirovala osobnost trenéra Liberce. Jednak proto, že jej znám jako mladého, začínajícího spoluhráče z kabiny Škody Plzeň někdy v roce 1979, ale hlavně rozhovor s ním po utkání s Plzní, který vyšel v nedělním deníku Sport. Zaujala mě pasáž o tom, že mu někdo přisoudil trenérskou nálepku hodného a defenzivního trenéra.
V jeho případě jsem tuto charakteristiku zaregistroval naposledy nedávno, když musel skončit na lavičce Českých Budějovic. Zdůvodnění sportovního ředitele tohoto klubu Jirky Kotrby, bývalého trenéra jiného ražení, než je trenér Šilhavý, znělo: „Trenér Šilhavý musel skončit, protože byl na hráče moc hodný“. Právě takováto vyjádření jsou impulsem k tomu, aby někdo další trenérovi, v tomto případě trenéru Šilhavému, takovou nálepku přidělil.
Druhá nálepka, která se tohoto úspěšného trenéra týká je, že je defenzivní trenér. Přitom se včera tento defenzivní trenér stal mistrem republiky s týmem Liberce, který, společně s Plzní, hrál nejofenzivnější a nejatraktivnější fotbal. A to by měla být výzva pro všechny „lepiče nálepek“, aby s touto nekompetentní praxí skončili.
Proč by měli skončit? Protože každý trenér musí vždy vycházet z reálných možností svěřeného týmu, hrát sice atraktivně, ale ne za cenu nereálného očekávání a tím i nesplněných cílů klubu. Trenér Šilhavý to ve vzpomínaném rozhovoru řekl konkrétně. Při svém působení na Kladně i v Českých Budějovicích neměl hráčský materiál k tomu, aby mohl hrát herním stylem, jako v Liberci.
Druhou nálepku s názvem „hodný“ trenér mu přidělili lidé, kteří pravděpodobně nemají absolutně žádnou znalost psychologie a jejich lidské vlastnosti jsou zřejmě jiné, než trenéra Šilhavého. Dobrý trenér musí být na hráče náročný, ale současně s nimi jednat jako se svými partnery. Pokud se totiž trenér takto chová, tak má odpovídající respekt a chemie funguje tak, jak má.
Nálepku „hodného“ trenéra přilepují právě lidé, kteří tuhle lidskou a odbornou výbavu, jakou má trenér Šilhavý, nemají. Zkrátka slušnost, férovost, pracovitost trenéra, skromnost, respekt ke kolegům trenérům apod. se vydává za jeho slabost . Ve fotbalovém prostředí má ještě stále mnoho lidí představu, že fotbalový trenér musí být hrubián, který uráží všechny kolem, a že takto „tvrdý“ trenér je ten nejlepší. Naštěstí jich už ale ubývá, a proto se stále více prosazují osobnosti na postech trenérů, vyznačující se kultivovaným verbálním projevem a vystupováním, včetně koučování při utkání, podloženým vysokou odborností, jako jsou např.již zmiňovaný trenér Šilhavý, Lavička, Komňacký, Kozel a další.
Ptáte se, proč mě rozhovor s trenérem Liberce tak zaujal? Téma o nálepkách se totiž týká i mé trenérské kariéry. I mně přidělili přesně stejné nálepky, o kterých jsem si přečetl v rozhovoru s trenérem Šilhavým. Převážně jsem totiž trénoval v klubech, kde jsem musel k práci přistoupit podobně, jako trenér Šilhavý na Kladně a v Českých Budějovicích. V některých dokonce moji svěřenci nedostávali výplaty a kdybych s nimi nejednal tak, jak jsem jednal, tak bychom sezónu ani nedohráli.
Proto doufám, i díky příběhu trenéra Šilhavého, že nálepkování je definitivně odzvoněno.
Kvě
13
2012