S fotbalovým pohárem mám ve své hráčské a hlavně trenérské kariéře hodně zkušeností a musím říci, že příjemných.
Proto mě k tomuto komentáři inspirovalo odvetné utkání Poháru České pošty, jak se teď bývalý Český pohár jmenuje, mezi Mladou Boleslaví a Plzní. Utkání jsem neviděl, ale zaujal mě rozdílný přístup k této soutěži od obou trenérů, tedy Vrby a Koubka a očekávaná polemika, zejména směrem k trenéru Plzně Pavlu Vrbovi.
Jako hráč Viktorie (tenkrát v roce 1978 Škody) Plzeň jsem absolvoval neúspěšné semifinále proti Baníku Ostrava a jako trenér jsem vedl svoje týmy 2x ve finále v Praze na Strahově. V roce 2000 druholigové Ratíškovice (prohra s Libercem 1:2) a v roce 2003 prvoligový Jablonec (prohra s Teplicemi 0:1).
Během své trenérské kariéry mně vždycky vadily názory v médiích, že trenéři utkání v Českém poháru podceňují, že nestaví do základní sestavy to nejsilnější mužstvo, a proto jsou vyřazeni týmy z nižších soutěží, přesto, že díky vítězství v poháru je možné se nejjednodušším způsobem probojovat do evropských pohárů, které chtějí všichni hrát. Podle mého názoru nic z toho není pravda. Je přeci logické, že v pohárových utkáních trenéři umožní i těm hráčům, kteří pravidelně nenastupují v lize, ukázat svoji výkonnost. To nic přeci nemění na tom, že cílem trenéra i hráčů je vždy vítězství a postup. Takto postupují i trenéři v těch nejkvalitnějších ligách v Evropě a i jim se často stane, že jsou vyřazeni. To přeci dodává soutěži na zajímavosti. Je jen na trenérovi, zda dokáže k tomuto utkání svoje svěřence dostatečně motivovat, aby soupeře nepodcenili. Nesouhlasil jsem nikdy ani s názorem, že cesta do Evropských pohárů byla přes pohár jednodušší. Možná je kratší, ale na rozdíl od ligy, v poháru jste museli dříve všechna utkání vyhrát, třeba i přes penalty, nesmělo se zkrátka klopítnout a to není jednoduché.
Poslední větu jsem psal v minulém času, protože od té doby došlo k několika změnám v systému pohárové soutěže. Chybným krokem bylo rozhodnutí o tom, že od čtvrtfinále se hraje na dvě utkání doma a venku. Tím si sice prvoligové kluby prakticky zajistily účast v závěrečných kolech, protože v takovéto konfrontaci se už nestane (výjimkou byla loni Kroměříž), aby ve finále nebo i semifinále hrál někdo z nižší soutěže, jako se to podařilo mně s Ratíškovicemi.
Chci se také zastat trenéra Vrby, protože očekávám určitou kritiku za to, že sestavil mužstvo v Mladé Boleslavi z náhradníků. Před pohárovým utkáním jsou totiž často oba kluby v jiných situacích a pro Plzeň v této fázi sezóny byla prioritou Evropská liga, potom Gambrinus liga a teprve potom Pohár České pošty. Tak bych si to vyhodnotil i já, a proto jeho strategii chápu. Mladá Boleslav je v jiné situaci, proto trenér Koubek volil jinou strategii a šetřil jen dva hráče. To je přeci normální.
Pokud se vrátím k mojí dvojnásobné účasti ve finále, tak obě cesty byly rozdílné. V Ratíškovicích byl pro nás všechny Český pohár možností potrápit prvoligysty, motivace byla velká, dokonce vyšší, než v druholigovém utkání. Jenže i dnes považuji za svůj velký úspěch, že s malým kádrem asi 12-ti výkonnostně srovnatelných hráčů do pole jsme úspěšně absolvovali náročný program. Mám všechno zadokumentováno, takže vím, že během 9-ti týdnů jsme hráli 6x náročné utkání, kromě víkendu, i v týdnu. Klub neměl žádnou regeneraci (jen sprchy). Proto jsem si musel i v tomto pomoci sám. Např. jsme hráli druholigové utkání v sobotu dopoledne v Xaverově (výhra 2:0), já šetřil jen dva důležité hráče a již v úterý jsme hráli pohár doma s tenkrát prvoligovými Drnovicemi. Přitom stejný víkend měla první liga reprezentační přestávku a já jsem měl proto obavu, že únava bude na naší straně tímto zvýrazněna. Proto jsem si na sobotu odpoledne domluvil v lázních Hodonín regeneraci (zaplatil jsem ji z drobných pokut hráčů) a autobus s hráči se tam hned po cestě z Prahy zastavil. Já jel autem sledovat dalšího soupeře tuším do Mostu. V úterý jsme vyhráli 1:0.
V Jablonci to bylo trochu jinak. Tam jsem měl sice kádr hráčů, kteří v první lize teprve začínali, ale měl jsem jich srovnatelných asi 18. Proto jsem mohl sestavu točit a třeba po prvoligovém utkání o víkendu mohl udělat v základní sestavě sedm změn s vědomím, že výkonu týmu to neuškodí. Je jasné, že na rozdíl od Ratíškovic, bylo v Jablonci důležitější dostatečně namotivovat hráče, protože tady byla v hierarchii soutěží na prvním místě I.liga.
Jen mě mrzí, že v obou případech jsme finále těsně prohráli. Po tom prvním finále si zhluboka vydechlo i vedení FAČR (tenkrát ještě ČMFS), protože druholigový klub v evropských pohárech by nebyl dostatečně reprezentativní. Možná proto se dnes hraje Pohár České pošty od čtvrtfinále na dvě utkání a tam je šance týmu mimo první ligu minimální Jenže tímto rozhodnutím ztratila pohárová soutěž na atraktivnosti a to jí poškodilo.
Na závěr jen malý dovětek. I z vlastní zkušenosti jsem přesvědčen, že každý prvoligový klub i jeho trenér jednoznačně chtějí vždy v poháru postoupit, jen jsou každý v jiné situaci a podle toho jednají. Je to úplně stejné, jako všude jinde ve světě a nepodsouvejte nikomu z nich něco jiného.
Bře
15
2012