Nedávno jsem tady, na svých webových stránkách, komentoval různé trenérské přístupy k realizaci kondiční přípravy a konstatoval, že skoro každý trenér jej má jiný. Tvrdil jsem, že každý způsob má své výhody i nevýhody, a že trenér musí především vycházet, kromě jiného, i z klimatických podmínek a z možností klubového vybavení moderními přístroji a v neposlední řadě kvalitou hracích ploch. V tomto zamyšlení se budu zabývat otázkou, zda se u nás trénuje dostatečně.
Kolega trenér Hřebík často prezentuje svůj názor, že se u nás trénuje málo a já s tím nikdy nechtěl moc souhlasit a nesouhlasím ani nyní. Možná lze diskutovat, zda se u nás trénuje správně, ale málo určitě ne. Proto mě zaujalo v rozhovoru v deníku Sport s hráčem Sparty Liborem Sionkem jeho konstatování, že trénoval v Rakousku (Austria Vídeň), Skotsku (Glasgow Rangers) a Dánsku (FC Kodaň) a nikde se zdaleka netrénovalo tolik, jako před tím ve Spartě. Přitom ve Spartě nepůsobil jen za trenéra Hřebíka, ale i jiných trenérů. Libora Sionka jsem před lety trénoval v jeho začátcích v dospělém fotbalu a už tenkrát, v 18-ti letech to byl velmi ambiciózní a zároveň pracovitý fotbalista.
Vím, kde se, kromě trenéra Hřebíka, tyhle názory rodí. Někteří čeští fotbalisté, kteří přestoupí do zahraničí, se jakoby podivují, jak tvrdě se tam trénuje. Já v tom vidím určitý psychologický moment, určitou euforii spojenou s přestupem do klubu s vyšším výdělkem a někdy i určitou servilnost ke klubu a novému trenérovi. Jaksi při tom zapomíná, jak nadával při náročných bězích v terénu nebo v posilovně v Česku.
Posledním takovým příkladem, bylo vyjádření nedávného plzeňského fotbalisty Petra Jiráčka po absolvování krátké zimní přípravy v Dubaji po přestupu do německého Wolfsburgu. Ano, já mu věřím, že příprava byla určitě náročná. Jenže byla hodně krátká a pokud chtěl trenér Magath tým kondičně zvednout, musel potřebný objem nahustit do několika málo týdnů. U nás mají trenéři na zimní přípravu minimálně týdnů šest. Pro nového hráče, jakým je Jiráček, je také svým způsobem stresující i velká konkurence, která v mužstvu existuje a to přispívá i k tomu, že stejnou zátěž, jako v českých podmínkách, vnímá jako náročnější. Někteří proto trénují s větším zaujetím, než doma, i když zrovna u něj toto neplatí. Nelze opomenout, že týmy, jako Wolfsburg odjedou i na kondiční část přípravy do tepla. Naše kluby jen za lepšími terény v herní přípravě. V mrazu, který panuje zrovna v současné době je to s tvrdým kondičním tréninkem, zejména ze zdravotního hlediska, složitější.
Samozřejmě nemůžu v této souvislosti opomenout pověst, která právě trenéra Magatha (vlastně manažéra, protože jedině on má v Bundeslize pravomoci manažéra, ne „jen“ trenéra) provází. Že je to velmi náročný, nelítostný a až nepochopitelně přísný trenér. Někteří říkají až despotický diktátor. Nevím, nejsem u jeho práce, jen občas něco čtu a pokud je to pravda, tak mám pochybnosti, zda je to správný přístup a zda bychom si z něj měli brát příklad. Možná proto se ve Wolfsburgu mění každý přestupní termín mnoho hráčů, což určitě nesvědčí o koncepční práci.
Jsem docela překvapený, že v dnešní době je ještě možné takto přistupovat k práci s hráči na nejvyšší úrovni. V době, kdy jsem hrával já, to bylo běžné, dokonce míra vulgarity a drsného chování trenéra ve vztahu k hráčům byla pro funkcionáře v přímé úměře s kvalitou tohoto trenéra. Jsem přesvědčen, že doba se již změnila, a způsoby trenéra Wolfsburgu (opakuji, pokud jsou pravda skazky, které občas proniknou do médií) jsou výjimkou, která potvrzuje toto pravidlo.
Dobře vím, o čem mluvím. Mě, fotbalistu, trénovali dva trenéři tohoto typu, jeden z nich dokonce ve dvou klubech a musím říci, že na to nerad vzpomínám a určitě i moji spoluhráči. O těch nesmyslných metodách (dlouhé běhy v těžkých botách, olověné vesty, běhy s činkami v rukou, 100x100m atd.)bych mohl napsat román. Hlavně jsem přesvědčen, že takový vztah (trenér x hráči) nemůže vydržet dlouho a už vůbec nelze těmito metodami „vymáčknout“ z hráčů a následně z týmu maximum.
Pokud jde tedy o kondici, která je ve fotbalu jen jednou z komponent výkonu fotbalisty, nesouhlasím s názorem, že se u nás trénuje málo. Jen připomenu výkony Plzně. To by se mohl trenér Vrba urazit. I já mám svoje zkušenosti. V Jablonci, kde jsem po trenéru Hřebíkovi působil 29 měsíců, jsem měl možnost si 2x ročně otestovat kondiční úroveň hráčů. Díky svým trenérským metodám se naprostá většina fotbalistů postupně zlepšovala (pokud třeba neprodělali dlouhodobější zranění) a při posledním testování před mým odchodem jsme měli průměr 20-ti hráčů kádru (bez brankářů) spotřebu kyslíku na kg váhy 69 ml. Kdo se v tom vyzná tak potvrdí, že je to hodnota doslova neuvěřitelná (jednotliví hráči od 75 do 62). Proto neházejme všechno a všechny do jednoho pytle.
Úno
08
2012