Bezprostředně po úspěšném reprezentačním bloku (i když postup do baráže je „jen“ splněná povinnost), přišla ve fotbalovém kalendáři na řadu opět naše nejvyšší fotbalová soutěž Gambrinus liga, už 10. kolem. V něm mě zaujalo hned několik utkání.
Svojí kvalitou to byla utkání Slovácko – Plzeň, Sparta – Liberec a Jablonec – Příbram. Další dvě okolnostmi, které jej provázely. Utkání Olomouc – Mladá Boleslav proto, že jsem v Sigmě 17 let působil a není mi její osud, po odečtu bodů, lhostejný a utkání Žižkov – Slávia, díky trenéru Strakovi a emocím, které jeho angažmá ve Slávii vyvolalo, a které ovlivnily i atmosféru během utkání.
Teď tedy pěkně popořádku o těch kvalitních . Možná máte pocit, že z osmi utkání tohoto kola označit za velmi kvalitní jen tři, je málo. Já si to nemyslím. I v těch nejlepších ligách v Evropě nemají všechna utkání potřebnou kvalitu. Slovácko proti Plzni hrálo bez respektu, před plným stadionem hráči dřeli, ale postupně se projevila zkušenost soupeře z Plzně. Domácí hráli fyzicky náročný fotbal a není se co divit, že ve druhém poločasu jim už došly síly. Škoda hrubé chyby obránce Mezlíka, který doslova „namazal“ malou domů plzeňskému Petrželovi a ten nezaváhal. I přes porážku svého mužstva museli domácí diváci odcházet ze stadionu s dobrým pocitem.
Sparta překvapivě prohrála s Libercem a co je ještě překvapivější, že zcela zaslouženě, což všichni Sparťané museli uznat. Liberec hrál naprosto skvěle, sebevědomě a jejich rychlé protiútoky byly velmi nebezpečné. Zářili především Breznaník, Gebre Selassie a Štajner. Akcí těchto tří hráčů bylo hodně, ale ta, z které padl třetí gól hostí, byla naprosto famózní a ve vyspělých ligách by ji opakovali celý týden. Patička Štajnera, průnik Gebre Selassie, finta na obránce a centr před branku, kde Breznaník, doslova v poloze ležícího střelce, hlavou do prázdné branky skóruje. Opravdová paráda. Spartě v tomto utkání moc chyběl kolos na hrotu Kweuke, ale to vůbec nesnižuje výborný výkon Liberce
Další lahůdkou bylo určitě i utkání v Jablonci (jen jsem o něm četl a viděl sestřih branek), kam zamířila ofenzívně a atraktivně hrající Příbram. Pokud v této větě cítíte určitou dávku ironie, tak to cítíte správně. Já totiž nemám rád velkohubá vyjádření začínajících trenérů o atraktivním a ofenzívním fotbalu (možná je to moje chyba, protože to se dnes chce slyšet) a trenér Příbrami Vavruška mezi ně patří. Takový fotbal totiž chceme hrát všichni a považuji to za samozřejmost (já jsem se svými devatenáctiletými svěřenci v neděli vyhrál ve Znojmě 9:0), ale také musíme vnímat kvalitu soupeře. Vyprávět by o tom mohla třeba Žilina, která chtěla hrát Ligu mistrů stejným způsobem, jako Corgoň ligu. Nedávno s podobnými prohlášeními nastupoval právě do Příbrami trenér Nádvorník. Dobře se to poslouchalo, ale dlouho tam nevydržel. Trenér totiž musí mít kromě toho i výsledky. Naopak Jablonec potvrdil svoji nespornou vysokou útočnou kvalitu, zejména na domácím stadionu.
Sigma Olomouc je opět bez devíti bodů za údajnou korupci a v utkání s Mladou Boleslaví se potvrdilo, že je to hodně velké břemeno pro hráče i celý klub. Dovedu si představit pocit hráčů, kteří chtějí hrát o evropské poháry a teď je z toho jen boj o holý život. Trenéra Psotku čeká hodně práce především s hlavami hráčů.
Na závěr mého výčtu utkání jsem si nechal pražské derby Žižkov – Slávia. Pro trenéra Straku velmi náročné utkání a zdaleka ne jen průběhem a výsledkem na hřišti. Atmosféra byla totiž zvláštní a pro něj nepříjemná. Ovšem v tomto případě se u mě lítost nějak nedostavuje. Franta si totiž za všechno může sám tím, jakým dokáže být hercem, jak se dokáže přetvařovat, jak se dokáže účelově a neupřímně doslova podbízet těm, momentálně správným skupinám lidí a těmi byli svého času ultras Sparty. Divadlo o sparťanském srdíčku bylo nejen trapné, ale i lživé. Fotbal je sice hra emocí, ale trenéři by v ní neměli přebírat role šašků. Možná si po letech vzpomněl na své návštěvy v kotli fanoušků Sparty, když jej na lavičce Sparty vystřídal kolega Hřebík. Teď se mu to vrátilo i s úroky.
V této souvislosti jsem zaznamenal v médiích výčet několika podobných případů trenérů, které příznivci nového klubu nepřijali. Došlo mi, že všechno nepříjemné jsem ve své trenérské kariéře musel prožít i já. Kromě několika krachů klubů a trénování hráčů bez výplat, jsem zažil i roli „nechtěného“ trenéra, navíc v rodné Olomouci, v klubu, kde jsem působil tolik let. Přijal jsem nabídku trénovat prvoligové mužstvo po vypršení smlouvy tehdejšího trenéra (Petra Uličného), což je naprosto běžná praxe. Navíc já byl v té době volným trenérem. Běžně se totiž stává, že se všeobecně ví, že trenér klubu „A“ bude od nové sezóny trénovat klub „B“. Jenže fandové klubu to považovali za podraz na u nich velmi oblíbeného trenéra. Už v prvním domácím utkání jsem musel proto poslouchat skandování „Palička ven“ a po čtvrtém kole se jim jejich přání splnilo. Nedávno mi pan Kubíček, tehdejší šéf v Sigmě, prozradil důvod mého odvolání. Prý potřeboval spolubojovníka ve válce s ČMFS (dnes FAČR i na postu trenéra. V této roli se mu zdál lepší Petržela… I takové jsou důvody vyhazovu trenéra. Jen podotknu, že s tím souhlasím. Já totiž bojovník proti FAČR nejsem, já jsem fotbalový trenér.
Říj
18
2011