Po nevydařeném přípravném (hráči jej bohužel pojali jako přátelské) utkání v Norsku jsme byli všichni zvědaví na „ostré“ utkání kvalifikace ve Skotsku. Nerozhodný výsledek 2:2 nás udržel ve hře o baráž a je lepší než porážka. Jenže to jsou asi ta jediná pozitiva na tomto utkání.
Utkání se začalo hrát už dávno před výkopem. Skotové „vyhrožovali“ herním stylem Barcelony a viděli svoji velkou šanci v absenci českého brankáře Čecha. V tomto momentě se ukázala, pro mě i mnohé další, nepochopitelná strategie v práci s brankáři, kdy všechna utkání, včetně přípravných odchytal Petr Čech. Dokonce i na Kirin cupu v Japonsku. Zřejmě si pořadatelé dali takovou podmínku při pozvání našeho mužstva, vzhledem k obrovské popularitě Chelsea v Asii a potřebě naplnit stadion diváky. Jiné vysvětlení nemám. Brankářská nejistota v našem mužstvu totiž dodávala sebevědomí soupeři a to není nikdy dobré.
Nastoupili jsme tedy v brance s Laštůvkou. Pro něj to nebyla lehká situace. Pochybnosti o nahrazení stálice Čecha musel vnímat, ale až na malé zaváhání při prvním gólu Skotů, svoji úlohu zvládl. Rozestavení hráčů v poli se dalo předpokládat. Mám na mysli zesílený střed hřiště (Hübschmann, Plašil, Rosický), „plzeňské“ kraje Petržela a Jiráček a vysunutý Baroš. Já měl před utkáním v sestavě místo Jiráčka Vacka, pro jeho větší zkušenosti, ale musím Jiráčka pochválit, hlavně v prvním poločasu hrál výtečně. V obraně Hubník vpravo bylo pro mě překvapení. Nemyslím si, jako naši trenéři, že Skotové hrají hodně vzduchem, a proto jsme museli postavit do obrany dalšího hlavičkáře k Rajnochovi a Sivokovi. Já bych tam dal Pospěcha a Hubníka do středu, ale plně respektuji právo trenéra mužstva na určení základní sestavy. V tomto rozestavení a ze způsobu hry v prvním poločasu bylo zřejmé, že hrajeme na remízu, která by nám pomohla udržet si v tabulce kvalifikační skupiny převahu pěti bodů nad Skoty. Po zisku jen jednoho bodu Litvy ze dvou utkání s Lichtenštejnskem bylo jasné, že pro účast v baráži je naším jediným soupeřem právě Skotsko.
Jenže ve 44. minutě jsme obdrželi branku tzv.“do šatny“ a bylo zřejmé, že plánovaná strategie se mění. Museli jsme dohánět ztrátu. Ke změně rozestavení ani střídání nedošlo a poměrně dlouho se nedělo nic ani v dalších minutách druhého poločasu. Jen v 56.minutě přišel na hřiště Rezek místo Petržely, kterému se nedařilo, tzv. post za post. Byli jsme v této fázi aktivnější, což vycházelo z vývoje skóre a hlavně proto, že Skotové začali pasivněji hlídat svoje vedení.
Až v 77.minutě přišel na hřiště další útočník Pekhart a za minutu se nám trochu šťastně, ale přeci podařilo vyrovnat na 1:1. To byl začátek doslova „infarktového“ závěru utkání, kdy se misky vah přikláněly střídavě na obě strany. Po vyrovnání byly na naší straně jen chvíli, protože po čtyřech minutách chyboval Rajnoch a opět jsme prohrávali. Paní štěstěna se nakonec přiklonila na naši stranu a zásadní roli v tom sehrál i hlavní rozhodčí Blom. V 90.minutě odpískal Rezkem nafilmovanou penaltu, kterou Kadlec s přehledem proměnil a v nastaveném času podobně nafilmovanou penaltu v našem pokutovém území potrestal žlutou kartou pro domácího hráče. Utkání tak skončilo remízou, která nám do dalšího vývoje ve hře o baráž vyhovuje.
Ve fotbalu se často používají různá hesla a pořekadla a jedno zní: „Anglická královna se za nějaký čas nebude ptát, jakým způsobem jsme vyhráli (v našem případě remízovali), bude ji zajímat jen výsledek“. To je sice pravda, ale platí to především pro fanoušky fotbalu. My trenéři i odborná veřejnost bychom se měli snažit vyhodnotit si utkání reálně a ne jen z hlediska výsledku. Pokud tak učiním, tak jsem ve hře našeho mužstva viděl jen jednu větší změnu k lepšímu, ve srovnání s nevydařeným utkáním v Norsku. Tím byl přístup k utkání, tedy ke své práci. Ten byl v pořádku, což by měla být samozřejmost, jenže u našich reprezentantů nebývá. Další byl posun kreativních hráčů Plašila a Rosického do středu hřiště. Jinak převažovala hra z bloku, komplikovaná a zdlouhavá rozehrávka a malá aktivita v útočné fázi při doplňování vysunutého Baroše. Přesto se Baroš objevil ve dvou velkých šancích, které neproměnil. Nesouhlasím s kritikou hry na jednoho útočníka v základním rozestavení. Tak hrají dnes všechna špičková mužstva. Kritizuji nízkou aktivitu středových hráčů směrem k brance soupeře, což byl náš případ.
Na závěr k Rezkovu „filmovému představení“. Vím, že je hodně trenérů, kteří k těmto „kouskům“ své hráče nabádají. Hlavně v klubech, kde cítí podporu rozhodčích. Byli i v době, kdy jsem ještě hrál celostátní ligu. Netvrdím, že to je tento případ, ale hráč Rezek je tímto známý. Otevřeně říkám, že mi to vadí, že s tím nesouhlasím a tvrdě bych to trestal. I dodatečně. Známá formulka, kterou se tyhle praktiky omlouvají: „Patří to k fotbalu“ u mě neobstojí. Viděl jsem to i včera v utkání Španělsko – Chile, kdy se k tomu snížil španělský hráč. Nikdy jsem k tomu své svěřence nenaváděl a navádět nebudu. Vysvětlení Rezka, že čekal na kontakt, nic neřeší, protože fotbal je přeci kontaktní sport a kontakt neznamená nutnost upadnou a pískat faul. Takto se posuzuje kontakt v košíkové. Takže ani lehký kontakt by neměl znamenat pokutový kop. Jinak by na trávníku musel pořád někdo ležet. Tyhle věci totiž opravdu, bohužel, k fotbalu patří, ale jen proto, že se nedostatečně trestají. V dnešní době, kdy je na stadionu hned několik kamer, k tomu chybí jediné. Vůle zodpovědných. A proč jim ta vůle chybí? Zřejmě jim tento stav vyhovuje.
Zář
05
2011