Všichni, kdo se zajímáme o fotbal, jsme byli určitě zvědaví, jak si povede naše reprezentace na tradičním turnaji Kirin Cup v Japonsku. I když jsme tam nejeli v kompletním složení (podobně na tom bylo určitě i Peru), byla to pro trenéra Bílka výborná možnost prověřit další adepty na dres národního mužstva. Z tradičních opor se zúčastnil pouze brankář Čech, naopak chyběli Rosický, Baroš, Pospěch, Plašil, Polák a Hübschmann.
Přípravný charakter turnaje potvrzoval povolený vyšší počet střídání, než je v běžném soutěžním utkání. Proto mě překvapilo, že obě celá utkání odchytala česká jednička na postu brankáře, Petr Čech a trenér si tak nevyzkoušel další adepty na tento post. Vzhledem k jeho popularitě v Japonsku a vyjádření v médiích, že termín turnaje až po sezóně je nešťastný, se nabízí spekulace, že pořadatel turnaje si dal k naší účasti podmínku, že přijede a bude chytat právě tento náš brankář.
V turnaji jsme určitě neoslnili a týká se to obou utkání, ke kterým se vztahuje i nadpis tohoto mého komentáře. Ta utkání si totiž byla svým průběhem a hodnocením našeho výkonu hodně podobná, bohužel v negativním smyslu. Já vím, ve fotbalu rozlišujeme kromě přechodových fází fázi obrannou, která se dá hodnotit pozitivně. Ovšem z pohledu útočné fáze, tzn. od okamžiku, kdy jsme získali míč, tak naopak negativně. Herní projev našeho mužstva byl upracovaný, bez pohybu, sebevědomí a přesnosti v kombinaci. Zejména Peruánci nám dělali problémy svým dynamickým pohybem, skvělým ovládáním míče. My byli neobratní, pomalí, po zisku míče bez pohybu, nepřesní v kombinaci. Podobné to bylo i s Japonskem, jen rozdíl nebyl tak markantní, protože hodně chybovali i oni. Organizace hry v defenzívě nám šla dobře, problém nastal vždy po zisku míče. Mě nejvíce zklamal útočník Fenin. Připadal mi těžkopádný a bez pohybu. S Japonskem trenér deklaroval rozestavení 4 4 2. Zřejmě proto, aby se vyhnul kritice za hru na jednoho útočníka. Druhý „útočník“ Lafata hrál totiž ve středové řadě pod Feninem, ale všechny svoje síly vydal v bránění a k tomu, v čem je nejlepší, tj. orientace v pokutovém území soupeře, se tak nedostal. Hra na jednoho útočníka je ve vyspělém světě dnes běžná, ovšem toho musí doplňovat další hráči ze středu pole nebo krajní obránci a právě tohle se nám nedařilo. Než jej totiž doplníme, tak míč ztratíme nepřesnou přihrávkou nebo nepokrytím míče v souboji o něj. Proto jsme také v každém utkání pouze jednou vystřelili na soupeřovu branku, a to je opravdu málo.
Docela mě překvapilo hodnocení trenéra Bílka v utkání s Japonskem. Souhlasím, že hráči dali do utkání všechno. Před 70 ti tisíci diváky to ani jinak nejde. Ovšem to je málo. Stejně tak je málo v utkání s Japonskem jen dobře bránit. Ve Španělsku bych to bral, ale tady ne. Není náhoda, že jsme nevstřelili branku, nebylo totiž z čeho. A proč nebylo z čeho jsem už popsal.
Ukázalo se, že na mezinárodní úrovni je už dávno samozřejmostí kromě kondice a organizaci hry i rychlost ve všech modifikacích (běžecká, myšlení, rozhodování, provedení…). Proto je na všechno méně času a místa, a to dělá problémy také dobře běžecky rychlostně vybaveným hráčům, jako jsou Petržela, Rezek a Kolář. Dále nám chybí více sebevědomí na míči a individuální kvality hráčů. Chybí kreativita obránců, kteří by se také aktivně zapojovali do přechodové fáze.
Určitě oporou byl brankář Čech, nezklamali Roman Hubník, Rajnoch a možná Vacek. Překvapil Gebre Selassie. Ne náhodou jsou to hráči. z defenzívy. Tu totiž umíme, tu atraktivnější ofenzívu ne. Zdá se mi, že si moc nevěří ani trenér. Ordinovat mužstvu takhle defenzivní styl v utkání s průměrným Japonskem to potvrzuje.
Čvn
08
2011