Ve fotbalovém prostředí se pohybuji skoro celý život, leccos o něm vím a jsou věci, které raději vědět nechci. Fotbal jsem vždycky dělal srdcem a s maximálním zaujetím. Někdy jsem byl proto v soukromí upozorněn, že to až přeháním. Jinak to totiž neumím. Díky tomu jsem se dokázal prosadit i do české nejvyšší fotbalové soutěže jako hráč a později i jako trenér.
Trénoval jsem postupně i nižší soutěže a ve všech jsem se snažil přiblížit se maximu možností daného družstva. Dovolím si tvrdit, že ve všech klubech, kde jsem trénoval, se mi to docela dařilo. Bohužel pro moji kariéru trenéra jsem trénoval převážně v klubech, které pro danou soutěž v té době měly slabší hráčský materiál. Jejich sportovní ambice byly velmi nízko a odpovídaly stavu klubové pokladny. Tomu samozřejmě musela odpovídat volba herního stylu. Platilo to i v Jablonci, kde jsem se stal prvoligovým trenérem po úspěšném působení u nováčka II.nbsp;ligy v Ratíškovicích. S nimi jsme totiž skončili dvakrát na třetím místě II. ligy (hned za dvěma postupujícími do I. ligy) a hráli finále Poháru ČMFS na Strahově proti Liberci (porážka 1:2). Patřili jsme k mužstvům s nejvyšším počtem vstřelených branek.
Na jablonecké působení vzpomínám velmi rád, i když moje pozice tam nebyla jednoduchá. Bylo to totiž v době, kdy pan Pelta (není třeba představovat) působil ve Spartě Praha a ekonomická situace Jablonce nebyla vůbec růžová. Poskládali jsme mužstvo z nadějných hráčů ze III. a II. ligy. Novináři nás nazývali „mužstvem neznámých hráčů“. V lize jsme skončili na 9. a 12. místě a opět hráli finále Poháru ČMFS (prohra s Teplicemi 0:1). Jenže kvalitě mužstva jsem musel přizpůsobit i herní styl, který byl založen na poctivé hře odzadu a týmovém duchu. A někdy v tuto dobu mi kdosi „přišil“ nálepku „defenzívního trenéra“.
V dalších klubech (Zlín, Olomouc, Opava,Trenčín, Vítkovice a Zábřeh) jsem trénoval v době jejich ekonomických potíží a musel se podle toho „zařídit“. V prvních dvou vsadit na vlastní mladé odchovance a v těch dalších dokonce pracovat s hráči, kteří nedostávali výplaty. Zkrátka vždycky jsem měl slabší mužstvo, než většina našich soupeřů. Přesto nikdy nezapomenu na učinkování se Zlínem v letní mezinárodní soutěži UEFA Interpoháru, kde jsme se přes finský klub Millykoski a belgiké Westerlo probojovali až do 3. kola a v něm jen těsně byli vyřazeni slavným španělským klubem Atletico Madrid. Po prohře doma ve Zlíně 2:4 jsme dokázali v Madridu vyhrát 2:0 a soupeř se před koncem utkání bál o postup i s útočníkem Fernandem Torresem v sestavě (současnou hvězdou anglické Chelsea).
Nevím, jestli se mi ještě někdy podaří trénovat mužstvo, které bude mít vyšší kvalitu než jeho soupeři, aby třeba hrálo o postup do vyšší soutěže. Doufám, že ano. Částečně se mi to splnilo v současné době, kdy jako vedoucí trenér SCM v 1. HFK Olomouc trénuji starší dorost U19. Přestože jsem byl upozorněn předchozími trenéry na velmi nízkou sportovní úroveň chlapců, tak jsem zjistil, že tomu tak není. Mám na starosti družstvo, které sice dosahovalo na podzim jen průměrných výsledků, ale to jen proto, že zdaleko nebylo využito jeho možností. Proto si můžeme dovolit hrát nyní hodně aktivně a máme v utkáních spoustu šancí. V pěti odehraných utkáních jsme vstřelili branek 19.
Kam tímto vším mířím? K obecně známé pravdě, že dobrý trenér musí (kromě mnoha jiných předpokladů) umět si vždy reálně vyhodnotit možnosti svého družstva, snažit se v práci s ním přiblížit jeho maximu (které ovšem nejde změřit) a nezapomenout přitom vnímat i kvalitu svých soupeřů. Své by o tom mohli vyprávět např. i trenéři Karel Jarolím po utkání na Arsenalu před několika lety nebo Pavel Hapal, trenér Žiliny, po utkáních ve skupině Ligy mistrů v letošní sezóně, kde zápasy s Chelsea a Olympickem Marseille skončily debaklem jeho mužstva.
I v našem fotbalu rozdáváme trenérům „nálepky“ , které jsou často pozitivní jen díky tomu, že měli úspěchy pouze v tzv. prominentních klubech (Žižkov, Sparta, Jablonec za působení pana Pelty ), a když to zkusili v tzv. provinčním klubu, tak výsledky neměli a rychle vycouvali. Takto přiřazené nálepky jim dokonce někdy pomáhají i k postu šéfa české reprezentace nebo se alespoň stávají jedním z kandidátů na tento prestižní post. Otázka kvality takovýchto trenérů je však sporná.
Opačným příkladem je např. pan Brückner, který nikdy netrénoval v prominentním klubu a přesto prokázal svojí nespornou kvalitu i jako trenér reprezentace. Navíc byl velmi úspěšný i v těch provinčních.
Motivem k napsání tohoto komentáře byli trenéři Nádvorník a Marko. Přišli nedávno do svých prvoligových klubů (Příbram a Ostrava) s nálepkou progresívních a ofenzívních trenérů, kterou jim někdo přisoudil, a najednou je všechno jinak. Branek střílí jejich hráči jako šafránu. Důvod? Je to jednoduché. Trenéři mají jiný hráčský materiál, jehož možnosti jsou omezené. Karol Marko tuto situaci zjevně podcenil. Populistické řeči ve fotbalu se možná zalíbí některým funkcionářům, fandům a médiím, ale nikomu body do tabulky nezajistí. Možná bodují v popularitě, podobně jako u politiků. Z mojí fotbalové zkušenosti osobní i všeobecné je zřejmé, že trenér musí vždy vycházet z možností, kterými jeho hráči disponují a typů hráčů, které má. Podle toho volit herní styl mužstva. V jednom klubu ofenzívnější, v jiném třeba defenzívnější. Dnes už o tom zřejmě ví svoje i v I.lize trenérský nováček René Wagner v Brně, kterému bych moc přál zachránit pro Brno Gambrinus ligu. Ve třech dosud koučovaných utkáních jeho svěřenci totiž nezískali ani bod a nevstřelili ani branku. Dokonce ani třetiligovému soupeři z Kroměříže. V tomto broblému totiž nepomůže ani Reného pověst skvělého fotbalového kanonýra.
To všechno je na trenérském povolání nejzajímavější a někdy nespravedlivé. Často rozhodují o jejich výsledcích okolnosti, které trenér absolutně nemůže ovlivnit, přesto má maximální zodpovědnost za výsledky. Je to občas loterie, zda po přijetí angažmá všechno do sebe „zapadne“ a často také rozhodují „přilepené nálepky“. Přesto všechno tuhle práci miluji.
Dub
26
2011