Při sledování utkání 17. kola Gambrinus ligy (posledního podzimního) mezi Mladou Boleslaví a Slávií mě už před utkáním zaujalo hodně diskutované téma redaktorů ČT a jejich hostů. Tím tématem byla neutěšená ekonomická situace Slávie a dopad na fungování „A“ mužstva a jednotlivých hráčů – a tím i na jejich výsledky a výkony. Všichni se shodli v tom, že pokud hráči nedostávají včas výplaty, tak to negativně ovlivní také jejich výkonnost.
Mám pocit, že jsem jedním z nejkompetentnějších trenérů, který se k této problematice může vyjádřit. Ne proto, že bych snad byl moudřejší než ostatní, ale spíše proto, že s touto (pro všechny v klubu) nepříjemnou situací mám bohužel mnoho zkušeností. Věřte nebo ne, ale z osmi klubů, v nichž jsem dosud trénoval, pouze ve dvou v tomto smyslu fungovalo všechno, jak má. Těmi kluby byl Zlín a Sigma Olomouc. Drobné nedostatky byly v Ratíškovicích a Jablonci. Fotbalisty, kteří nedostávali výplatu, jsem vedl v Opavě, Trenčíně, Vítkovicích a naposledy také v Zábřehu.
Obecně se dá hodnotit taková situace jako velmi, velmi nepříjemná nejen pro hráče, ale také pro trenéra. V posledních čtyřech klubech jsem musel kromě přípravy tréninků, sledování soupeřů (a přípravy svého mužstva na ně) a samotných utkání věnovat hodně energie též působení na hráče. Působení ve smyslu motivace k tréninku, plnění si svých povinností na hřišti i mimo hřiště. Byla to velká škola psychologie a pedagogiky v jednání s kabinou. V mužstvu máte totiž mentalitou a charakterem různé typy hráčů – nejen z hlediska hry, ale i z hlediska životních potřeb. Proto tuhle situaci každý zvládá různě. Trenér pak musí dokázat vystupovat před mužstvem loajálně ke klubu a zároveň s pochopením pro jejich individuální situaci. Těžké to bylo všude, ale v Opavě těžší v tom, že jsem přišel k mužstvu po trenérovi, který loajalitu ke klubu postrádal, což se hráčům líbilo. V těchto podmínkách je důležité, aby s mužstvem komunikovalo vedení, aby hráči alespoň byli informováni, že se situace řeší a klub se chce z potíží vyhrabat. Pokud tomu tak není, tak fotbalisté cítí nejistotu nejen vzhledem k momentální finanční situaci, ale i z hlediska perspektivy. V takové atmosféře nedávají logicky do tréninku všechny síly a postupně se to projeví na jejich sportovní formě. Zejména problémoví hráči mají tuhle nepříznivou situaci v klubu jako alibi pro svůj špatný přístup k tréninku a výkon v utkání.
Komunikace vedení klubu je důležitá také směrem k trenérovi. V Opavě byla dobrá, byl jsem pravidelně informován o situaci, kterou se odpovědní snažili řešit, a mohl tak působit na hráče. V Trenčíně nebyla žádná komunikace, moji nadřízení se mi vyhýbali. Přesto se mi podařilo je zachránit v Corgoň lize. V obou klubech nastoupilo po sezóně nové vedení a já musel i při platné smlouvě odejít. Ovšem dnes mi už dávno nic nedluží. Postupně mi všechno doplatili. Naopak Vítkovice, jejichž vedení považovalo za zázrak, že jsem je zachránil ve II. lize, mi dluží dodnes a nerespektují ani rozhodnutí Arbitrážní komise ČMFS. Tam byla moje práce nejtěžší, protože vztahy vedení a hráčů byly po několika sezónách se stejným finančním problémem a mnoha nesplněnými sliby velmi nedůvěřivé a emoce cloumaly oběma stranami. U arbitrážní komise skončím zřejmě i se Zábřehem.
Při sledování výroků redaktorů a fotbalových expertů k situaci ve Slávii jsem si na svoje výše popsaná angažmá vzpomněl a přál si, aby tamní funkcionáři dobře poslouchali, jak může taková situace výkonnost hráčů ovlivnit. Oni to totiž často zlehčují a nevhodnými poznámkami pokazí to, co trenér celý týden v práci s hlavami hráčů dokázal.