Všichni fotbaloví příznivci se jistě těšili na poslední pondělní utkání 11. kola Gambrinus ligy mezi Sigmou Olomouc a Spartou Praha. Šlo o přímý souboj o druhé místo v tabulce. Utkání se hrálo před vyprodaným stadionem, což je vždy zárukou výborné atmosféry, která dokáže hráče vyburcovat k maximálnímu nasazení. Navíc šlo o prestižní utkání týmu Sigmy, který je chválen za předváděné výkony, a Sparty, která je naopak často za své výkony kritizována.
Napětí se dalo krájet i díky předzápasovým titulkům v denním tisku. Konkrétně šlo o výroky hráče Sigmy Šultese o momentální slabině v obraně soupeře, za kterou označil formu Tomáše Řepky. Šultes to určitě řekl tak, jak to opravdu cítil. Neuvědomil si však, že novináři na taková upřímná (ale kontroverzní) vyjádření čekají a neváhají je použít do hlavních titulků svých novin. To se také stalo a já jsem byl zvědavý, zda se to projeví na hřišti. Bohužel pro Olomouc se to nepromítlo do zvýšené nervozity soupeře, ale naopak do maximální koncentrace na utkání nejen Řepky, ale dodalo to i více motivace ostatním.
V našich fotbalových končinách slýchávám často hodnocení kvality fotbalového utkání jen v přímé úměře s počtem vstřelených branek nebo střel na branku. Čím jich je více, tím je automaticky kvalita utkání vnímána jako vyšší. Samozřejmě je to velké zjednodušení, protože fotbal má v obsahu hry dvě základní fáze: útočnou se snahou branky vstřelit a obrannou se snahou vstřelení branky zabránit. Mezi nimi jsou pak ještě fáze přechodové. A pokud utkání skončí výsledkem 5:5, tak se v žádném případě nejedná o kvalitní utkání. Možná atraktivní, protože obranná fáze byla určitě katastrofální. Podobně jako tenista, který má vynikající forehand, nemůže být nikdy nejlepší, pokud má špatný backhand. A jsem u jádra věci, k němuž tímto přirovnáním mířím. Utkání Sigmy proti Spartě mělo podle mého názoru výbornou úroveň, přestože padla jen jedna branka (a to z pokutového kopu). Navíc v prvním poločase byl poměr střel na branku pouze 1:0 pro domácí. Přesto tvrdím, že jsme viděli velmi kvalitní utkání.
Často srovnáváme naši nejvyšší soutěž s anglickou Premier League. Také tam jsou slabší utkání, ale i během nich je vidět maximální nasazení, urputné souboje, obrovské tempo a výborná atmosféra, kterou vytváří plný stadion. To všechno tentokrát bylo i v Olomouci. Často jsme svědky podobných utkání, jenže před třemi tisíci diváky vyzní úplně jinak.
V souboji Sigmy a Sparty jsem viděl ohromné nasazení, urputnost, pohyb a maximální snahu hráčů soupeře porazit. Sigma měla více míč na svých kopačkách, snažila se aktivitou na soupeřově polovině donutit Spartu k chybě, ale Sparta hrála velice kompaktně, bránila výborně a nepustila Sigmu do žádné šance. A nejen bránila, ale také vyrážela k nebezpečným protiútokům a určitě si vytvořila více šancí než domácí mužstvo.
Sigma se snažila hrát svoji hru založenou na rychlém přenesení míče na soupeřovu polovinu, pohybu hráčů a kombinaci na soupeřově polovině. Jenže Sparta byla na tento způsob hry výborně připravená. Tady se také projevila koncentrovaná hra obrany, kterou „dopálila“ vyjádření hráčů soupeře před utkáním. Zápas se vyznačoval urputným bojem o střed hřiště, kde vynikali ve Spartě Kladrubský, Kucka a Vacek. Všichni jsou nejen silní v soubojích, ale také zodpovědní směrem dozadu a fotbaloví v podpoře útoku. U domácích to byli Hořava, Rossi a především postavou nenápadný (ale výkonem výborný) Bajer. V tomto prostoru měla Sparta navrch, a proto se dostávala po zde vyhraných soubojích do nebezpečných protiútoků.
O výsledku utkání nakonec rozhodla penalta, kterou Sparťan Kucka s přehledem proměnil. Penalta vzbudila vlnu emocí a já se nedivil. Dovedu si představit jako bývalý fotbalista i současný trenér, jaká frustrace musela všechny olomoucké hráče i diváky zasáhnout. I trenér Psotka zřejmě zareagoval podrážděně, protože to je velká rána. Hned po utkání se omluvil a dokázal, že je nejen emotivní trenér, ale zároveň i natolik soudný, aby nehledal příčinu porážky jen v pokutovém kopu. Rozhodčí si tento přísný verdikt určitě obhájí, protože fotbalová pravidla jsou velmi pružná a ve většině případů záleží pouze na rozhodčím, zda se rozhodne písknout nebo nepísknout, přičemž v obou případech bude mít z hlediska výkladu pravidel vlastně pravdu.
Poslední odstavec jsem si nechal pro svoje hodnocení výkonu rozhodčího. Bydlím v Olomouci a 17 let jsem v Sigmě působil, přesto mě nepodezřívejte z podjatosti. Se Sigmou už nemám léta nic společného. Pan Drábek neměl v tomto utkání lehkou úlohu. Jak jsem už vzpomenul, zápas měl náboj, atmosféru, bojovnost. Rozhodčí však začal ztrácet důvěru hráčů i diváků hned na začátku tím, že nepotrestal jasný faul Řepky zezadu (i když ve snaze získat míč). Bylo evidentní, že neměl odvahu Řepku potrestat, protože hned vzápětí daleko menší faul Adiaby pískl (a navíc mu udělil i žlutou kartu). Evidentně neměl stejný metr na Řepku a Adiabu. Potom si Řepka nešikovně sám nastřelil ve vlastním pokutovém území ruku, ale hrálo se dál. Když v závěru utkání došlo opět z nešikovnosti ke kontaktu míče a ruky olomouckého hráče Rossiho, tak sudí nezaváhal ani setinu vteřiny. Navíc upřel Spartě regulérní branku Wilfrieda pro údajný faul přihrávajícího Pamiče. Osobně jsem žádný faul (ani na opakovaných záběrech této situace) neviděl. Zásadních chyb jsem zkrátka v jeho výkonu viděl několik a to na obě strany. Už jednou jsem napsal, že rozhodčí mají dnes velkou moc. Během utkání totiž nastane mnoho zásadních situací, které mohou zhodnotit, jak chtějí, a nikdy to není špatně. Jediným měřítkem objektivity rozhodčího tedy je, zda zcela stejnou situaci rozhodne stejně i na druhé straně hřiště. Já jsem přesvědčen, že tentokrát by píšťalka mlčela. Ale zároveň se určitě nemýlím, když budu tvrdit, že pokud by stejná situace nastala před brankou Sparty a rozhodčí to nepískl, tak celý stadion, hráči a trenéři Sigmy by tvrdili, že ruka se měla pískat. V tom to mají rozhodčí těžké. Vždy bude totiž někdo s jejich verdiktem spokojený a ten druhý naopak nespokojený. Jen je škoda, že takový moment rozhodne o výsledku zajímavého a kvalitními výkony ozdobeného utkání.