Po sérii vyřazovacích utkání známe dva finalisty mistrovství světa 2010 v Jižní Africe. Jsou jimi Nizozemsko a Španělsko. Všichni jsme měli již před zahájením svoje favority, po základní části jsme je možná změnili a teď už můžeme jen netrpělivě čekat, kdo si z tohoto velkého turnaje odveze medaile a z jakého kovu. Ve vyřazovací části mě zaujalo několik věcí, přitom některé se daly očekávat a některé byly překvapením. Rád se s vámi o ně podělím.
Jednou z těch očekávaných byl zvýšený počet branek. Ve 14 utkáních jsme jich viděli v základní hrací době celkem 37, což dělá průměr 2,64 na utkání. Dalo se předpokládat, že v utkáních, kdy jde o všechno (a postoupit do dalšího kola může jen jeden) se bude hrát více otevřeně. Platilo to především v momentě, kdy jedno z mužstev vstřelilo branku. Soupeř se musel více snažit především nějakou vstřelit a alespoň vyrovnat, než aby bránil ve snaze neinkasovat. Proto v těchto utkáních bylo branek více a většina padala po rychlých protiútocích do nezformované obrany. V tom vynikali především Němci.
Potvrdilo se také, jak moc důležitá je v dnešním fotbalu pro konečný výsledek první vstřelená branka. Pouze jednou se stalo, že mužstvo, které inkasovalo jako první, dokázalo výsledek otočit. Bylo to Nizozemsko ve čtvrtfinálovém utkání proti Brazílii, když otočilo skóre z 0:1 ve druhém poločasu na 2:1.
Po základní části mistrovství měla nečekanou převahu nad Evropou mužstva z Jižní Ameriky. Převyšovala je nejen výsledky, ale i v herním projevu. Mohlo se klidně stát, že v semifinále by hráli jen čtyři její zástupci. Nakonec bylo ovšem všechno jinak. Ze šesti zástupců Jižní Ameriky v osmifinále (přiřadil jsem tam i Mexiko) a následně čtyř ve čtvrtfinále se do semifinále (mezi poslední čtyři) protlačila překvapivě jen Uruguay. Neuspěli Brazílie a Argentina – velcí favorité na titul. Naopak ze tří čtvrtfinalistů z Evropy se do semifinále probojovali všichni tři a do závěrečného boje o titul už jen zástupci Evropy (Nizozemsko a Španělsko). V historii ani jeden z nich ještě mistrovství světa nevyhrál, Španělé dokonce nehráli ani finále.
Stejně jako já si určitě kladete otázku, proč nakonec Evropa zachránila svou pověst a Jižní Amerika nenaplnila očekáváni po základních skupinách. Na detailní rozbory bude více času až po skončení šampionátu, ale podle mého názoru se potvrdilo, že taktická vyzrálost Evropy má ještě stále navrch ve srovnání se skvělým ovládáním míče a individuální kvalitou Jihoameričanů. Hra s dlouhým držením míče a bez přímočarého momentu překvapení je sice možná pěkná na pohled, účinná se slabšími soupeři, ale málo efektivní v konfrontaci s těmi nejsilnějšími, kteří kvalitně propracovanou defenzívou nedovolí těmto mužstvům skórovat.
Zajímavostí jsou určitě fakta z utkání Němců. Hráli v rozestavení 4 2 3 1 se smrtícími protiútoky po získání míče. Vyhráli všechna utkání, kdy se jim podařilo vstřelit branku jako prvním. Dvakrát ovšem vstřelil první branku soupeř (Srbsko a Španělsko) a obě tato utkání prohráli 0:1. Ukázalo se, že do okamžiku, kdy soupeř musí po obdržené brance hru otevřít, si s dobře organizovanou hrou soupeře nedokázali poradit.
S tímto faktem souvisí další poznatek z celého šampionátu, který je už ovšem dávno známý. Jde o hru v základním rozestavení s posíleným středem hřiště. Tam se totiž rodí rozhodující brankové situace po zisku nebo naopak ztrátě míče (psal jsem o tom v jednom z předchozích příspěvků). Zjednodušeně je to tedy hra na jednoho hrotového útočníka. Konečně vnímám, že i u nás už to nikdo „neřeší“ jako defenzívní způsob hry. Snad už i u nás všichni pochopili, že není důležité, kolik je v základním rozestavení hrotových útočníků, ale kolik dalších hráčů je v utkání schopno toho jednoho účinně doplnit.
Poslední poznámka bude o Nizozemsku, nikoliv ovšem o mužstvu, ale o jeho nadšených fanoušcích. Když jsem před dvěma lety měl možnost spolukomentovat ve Švýcarsku EURO 2008, byl jsem hned třikrát přítomen utkání Nizozemců. Tribuny na stadionu v Basileji i v Bernu byly samozřejmě převážně oranžové. Ovšem to nebylo všechno. V centru města se pohybovalo na 100 tisíc příznivců „oranjes“ (sice hodně hlučných, ale velmi slušně se chovajících). Věděli, že na stadion pro 30 tisíc diváků se nedostanou, ale přijeli si užít nádhernou atmosféru, kterou pomohli zároveň spoluvytvářet během sledování utkání na velkoplošných obrazovkách na každém náměstí ve městě. Bylo to oranžové moře nadšených lidí a současně to byl jeden z mých největších zážitků. Dovedu si tedy představit něco podobného v Jižní Africe a v celém Nizozemsku, když se jejich miláčci protlačili až do finále.
Bude to zajímavá konfrontace kombinačního fotbalu Španělů a dobré defenzívy a rychlého protiútoku Nizozemců.