O uplynulém víkendu jsme mohli se zájmem sledovat dvě sportovní události našich nejpopulárnějších sportů – fotbalu a ledního hokeje. Fotbalisté sehráli přípravné utkání č. 4 pod novým trenérem Bílkem a hokejisté sehráli vítězné finálové utkání na mistrovství světa v Německu proti favorizovanému Rusku. Přestože obě utkání dopadla jinak, já v nich vidím spoustu společných znaků, které trápí naše oba sporty. A jak správně konstatovala na tiskové konferenci na letišti po příletu z Německa největší osobnost reprezentace Jaromír Jágr, ani tento vynikající výsledek by neměl zakrýt tyto problémy a zpomalit jejich řešení.
Oba zmíněné sporty jsou si podobné zejména tím, že jde o hry kolektivní. Sami hokejisté tvrdí, že klíčem k úspěchu bylo vytvoření silného týmového ducha mužstva, soudržné party, která chtěla všem, kteří jí nevěřili (a těch nás byla většina), dokázat, že bojovností a kolektivním přístupem lze dosáhnout úspěchu. Ano, patří k tomu i určitá dávka štěstí, kterou naše mužstvo několikrát mělo. Ale i to štěstí se zpravidla přikloní k těm, kteří mu jdou více naproti. A takovým naše mužstvo nepochybně bylo. Mělo ve svém středu obrovskou oporu v brankáři Vokounovi, uznávanou a respektovanou osobnost v Jaromíru Jágrovi, který navíc byl ochoten všechny svoje přednosti věnovat týmu. Nemohu vynechat kapitána Rolinka. Vůbec jej neznám, ale při pohledu na záběry, jak spontánně a upřímně se radoval po vítězných utkáních, jak burcoval všechny kolem sebe, mi bylo jasné, že takový hráč je tím pravým kapitánem. K těmto tahounům se potom „nalepí“ i ostatní, méně zkušení a nedovolí si v utkání cokoliv ošidit.
Jsem přesvědčen, že si mužstvo po známém vyjádření Jágra po porážce s Norskem uvědomilo, že pokud chtějí uspět, musí pro tým obětovat všechno, přičemž ti zkušení a respektovaní šli všem příkladem. Je dobře, že to přineslo kýžený efekt.
A nyní se dostávám k té podobnosti. My, fotbaloví trenéři, totiž máme a řešíme při skládání svých mužstev podobné či dokonce úplně stejné problémy: jak vhodně složit kádr hráčů nejen po stránce sportovní, ale také z hlediska mentality a charakteru hráčů. Pokud se to nepodaří, tak i fotbalově dobří hráči nevytvoří soudržné mužstvo a nemůžou uspět.
Bohužel jsem nemohl vidět přípravná (přátelská utkání neexistují) utkání naší fotbalové reprezentace v USA proti Turecku, ale z komentářů v médiích i z vyjádření trenéra Bílka a předsedy ČMFS Ivana Haška si to dokážu poměrně přesně představit. Kromě toho, že soupeř byl rychlejší, pohybově lepší, lépe ovládal míč v pohybu, byl kvalitní i po taktické stránce. Tento rozdíl bývá totiž vidět v utkáních našeho národního mužstva běžně, jako např. v utkání s Azerbajdžánem nebo Spojenými arabskými emiráty.
Uvedené nedostatky by se daly nahradit tím, co prokázalo naše hokejové mužstvo, trenérovi se to však nedaří. Mužstvo nemá hráče, který by „zbláznil“ všechny okolo. Pokud nehraje Tomáš Rosický, tak v mužstvu chybí osobnost, která je současně hráčem, jenž se soupeřům vyrovná ve všem, především v individuální kvalitě.
A teď jsem u podstaty mého zamyšlení. Již několik let se oba sporty mění. Padá méně branek, protože je všechno rychlejší, na hřištích a kluzištích je méně místa, sílu v posilovnách získávají všichni. Takticky vyspělí jsou dnes i někdejší slabí soupeři (ve fotbalu Azerbajdžán a jiní, v hokeji Dánsko, Norsko Švýcarsko), a to především díky zahraničním trenérům. Pokud jsou všichni stejně dobří kondičně a takticky, rozhoduje týmové pojetí a individuální schopnosti. A v tom je problém našich sportů.
Momentálně se naši fotbaloví a hokejoví experti zamýšlejí, jak tuhle individuální kvalitu zvýšit. Je jasné, že hlavní příčina se nachází už u těch nejmenších fotbalistů či hokejistů. Už tam děláme spoustu chyb, které se konečně nové vedení fotbalu i hokeje snaží řešit. Zmíním se především o fotbalu, protože v něm také působím. Pomoci by měla jiná struktura soutěží mládeže tak, aby v přípravě dětí nešlo především o výsledky mužstev, koncentrace nejtalentovanějších malých hráčů do menšího počtu sportovních center, než je tomu nyní.
Zejména v mladších kategoriích je nutno se zaměřit na všestrannou přípravu. Zaostáváme totiž nejen v technice a v rychlosti, ale i v prosté kultuře pohybu, obecné i speciální obratnosti. Z vlastní zkušenosti jsem poznal mladé hráče, kteří mají problém s nejjednodušší gymnastikou nebo neumějí správně chytit míč rukama. Děti se specializují na fotbal v útlém věku a to je špatně. Podobně se nad metodikou přípravy zamýšlejí i hokejoví experti a to je v obou sportech dobře. Je jasné, že změna přístupu k výchově fotbalové či hokejové mládeže přinese výsledky až za několik let, ale i to je lepší, než neudělat nic.
Na příkladu našich hokejistů lze vidět, že uspět se dá i v dnešních poměrech, ovšem při splnění určitých předpokladů (zmínil jsem je výše) a také se musí všechny okolnosti sejít zcela ideálně.
Poznámka na závěr. O víkendu se také hrálo finále Ligy mistrů ve fotbalu mezi Interem Milán a Bayernem Mnichov. Inter Milán vyhrál 2:0 a za hlavní příčinu úspěchu označil trenér Interu Mourinho vytvoření soudržného týmu a nastolení týmové atmosféry v celém klubu…