Všichni příznivci naší kopané se velmi těšili na šlágr Gambrinus ligy, který se odehrál v neděli 2. května 2010 na ostravských Bazalech mezi domácím Baníkem a „nenáviděnou“ Spartou Praha. Vzhledem k tomu, že do konce soutěže zbývala před tímto utkáním jen poslední čtyři kola a oba soupeři „okupovali“ první dvě příčky v tabulce se stejným počtem 54 bodů, jednalo se skutečně o pravé vyvrcholení celého ročníku.
Bylo jasné, že zápas ještě nemusí o titulu rozhodnout, ale případný vítěz by mu byl hodně blízko. Nikdo nepochyboval o tom, že stadion bude vyprodaný (v předprodeji se to podařilo za několik hodin), že organizace utkání bude vyžadovat velkou porci povinností zejména z hlediska bezpečnosti všech zúčastněných. Organizátory k tomu také nabádala nechvalná pověst nejtvrdšího jádra fanoušků obou táborů.
Zřejmě se při čtení těchto řádků zamýšlíte nad tím, kam vlastně směřuje jeho nadpis.
Tak vám to tedy prozradím. Směřuje k osobě, která je hned po fotbalistech nejdůležitějším aktérem jakéhokoliv fotbalového utkání a v takto extrémně důležitém souboji to platí dvojnásob. Ano, je to post hlavního rozhodčího. Předsedovi komise rozhodčích Luďku Macelovi se okruh kandidátů po mnoha chybách a následných zasloužených trestech podstatně zmenšil a volba padla na jedinou ženu mezi nimi, na slečnu Dagmar Damkovou.
Nemám rád v jakékoliv oblasti tzv. „generály po bitvě“, tak mě z tohoto nepodezřívejte, ale už při čtení kandidátů na pozici hlavního rozhodčího pro toto utkání jsem jednoznačně pro sebe vybral slečnu Damkovou. Důvody pro svůj výběr jsem měl celkem tři:
- Velmi slabé výkony mnohých rozhodčích mužského pohlaví, kteří dělali v jarní části soutěže spoustu chyb. Některé z nich dokonce ovlivňovaly výsledky utkání.
- Moje osobní zkušenost s rozhodováním slečny Damkové z doby, kdy jsem působil na trenérské lavičce Jablonce, Zlína a Opavy. Vždy odvedla perfektní, nestranný výkon a stejně tak tomu bylo i v utkáních, kdy jsem ji sledoval jako divák z tribuny.
- Co je z mého pohledu neméně podstatné, je styl jejího rozhodování, který je již dlouho velmi moderní. Nebaští hráčům různé „vymodlené“ pády po ztrátě míče, tím nechává hru plynout a zbytečně do ní nezasahuje. Tím je méně nápadná a to fotbalu prospívá, protože hra je plynulejší a pro diváka zajímavější.
Tohle všechno uplatnila i ve výše zmíněném utkání. Rozhodčí musí mít cit pro hru a u hráčů autoritu a ona obojí má. Ano, autoritu má i díky tomu, že je žena a hráči si tolik nedovolí protestovat. Ale ona má i sebevědomí, což ukázala udělením žluté karty Řepkovi, čehož se mnozí rozhodčí muži bojí.
Není se čemu divit, že má sebevědomí. Ona totiž dobře ví, co všechno už dokázala. Rozhodovala finále olympijských her, mistrovství světa i evropských pohárů. Nic na tom nesnižuje fakt, že v soutěžích žen. Ty jsou totiž ve světě daleko uznávanější než u nás. To, že byla slečna Damková určitou dobu u nás v izolaci, přikládám k důsledkům politických střetů uvnitř ČMFS v daném období. Přestože do jejich zákulisí úplně nevidím, jsem o nich přesvědčen.
Přiznám se ovšem k jedné věci. Nějak mi do vysoké kvality a vždy přítomné objektivity rozhodování této dámy nezapadá, že jejím odborným konzultantem je kontroverzní fotbalový funkcionář a bývalý rozhodčí pan Berbr. Nějak se mi nezdá, že by ji učil tomu, aby pískala vždy a za všech okolností spravedlivě. Možná, že slečna Damková není zase až tak svědomitou žákyní, což je v tomto případě moc dobře.